Scéna.cz 

Choreografka Ji-Eun Lee nejen o projektu Podmínka zániku

Pražský komorní balet před několika dny odcestoval na dvoutýdenní turné po Mexiku. V této zemi se představí nejen v rámci mezinárodního tanečního festivalu Festival Internacional de Danza Contemporanéa Lila López, který se koná v San Luis Potosí, ale i na dalších dvou kulturních festivalech, jež pořádají města Querétaro a Salinas. Na turné se souborem odjela i korejská choreografka Ji-Eun Lee, jejíž dílo Podmínka zániku bude uvedeno hned ve třech celovečerních vystoupeních. V Mexiku povede i taneční workshopy.

Narodila jste se a vyrostla v Jižní Koreji. Co vás přivedlo k tanci?
Vyrůstala jsem v tanečním prostředí a díky tomu jsem tančila snad už od plenek. Celá má rodina se totiž tancem zabývá. Oba mí rodiče učí korejský tradiční tanec a tanci se věnují i oba sourozenci – bratr i sestra – a to klasickému baletu. Já sama jsem si vybrala tanec moderní.
V Koreji máme každopádně úplně jiný systém tanečního školství. Za jakékoli školy a taneční hodiny musí všichni platit. A chcete-li se stát třeba choreografem, nezbývá vám nic jiného než samostudium. Žádná škola, která by se choreografií zabývala, u nás není. Také není úplně jednoduché někam ze země za studiem vycestovat.

Vám se to ale povedlo. Jak dlouho už žijete v Evropě?
V Evropě žiji již osm let. Po evropské kultuře jsem toužila odjakživa. Když jsem si před lety přečetla Nesnesitelnou lehkost bytí od českého spisovatele Milana Kundery, usmyslela jsem si, že bych ráda poznala právě Čechy. Úplně sama jsem se pak vypravila do Prahy, navštívila tu několik divadelních představení a do vaší země jsem se na první pohled zamilovala. Hned jsem si řekla, že bych tady chtěla studovat a žít. Měla jsem velké štěstí, povedlo se mi získat stipendium a opravdu jsem začala studovat obor choreografie na pražské HAMU. Velmi mi tehdy pomohla profesorka Ivanka Kubicová, které za hodně vděčím.

V doktorském studiu jste pak pokračovala ve Velké Británii… Už jste jej dokončila?
Na Univerzitě v Surrey stále ještě studuji. Svou disertační práci jsem začala psát v roce 2010, bohužel mi ale posléze vážně onemocněla maminka, proto jsem svá studia na rok přerušila. Pak jsem se do školy zase vrátila. Ve Velké Británii nyní i žiji, do Čech ale jezdím často. V Evropě chci každopádně určitě i nadále žít.

Co pro vás bylo hlavní inspirací pro choreografii „Podmínka zániku“, kterou s Pražským komorním baletem znovu uvádíte během mexického turné?
Během života jsem nasbírala mnoho zkušeností z různých kultur. V každé zemi je úplně jiná atmosféra, ať už se jedná o Koreu, Velkou Británii nebo třeba Českou republiku. V představení se zabývám lidskou identitou a tím, jak ji formuje prostředí, mezilidské vztahy a emoce. Pokouším se hledat, jak by měl člověk sám o sobě přemýšlet objektivně a nezávisle na vnějším prostředí. V Mexiku ji uvádíme hned třikrát. Velmi se na to těším.

Zaujalo mě, že vás v Mexiku čekají i workshopy. Kolik jich povedete, kde a pro koho?
Ano, workshopy tam budu mít dva. Jeden pro studenty na univerzitě, druhý pro profesionály v divadle. Můj styl práce je velmi kombinovaný, vytvořila jsem vlastní pohybové fráze, v mé výuce se také objevují odkazy na techniku Marthy Grahamové nebo Merce Cunninghama.

Jste rezidenční choreografkou PKB. Co toto postavení obnáší? Máte povinnost vytvořit například určitý počet choreografií za nějakou dobu?
Spolupráce s Pražským komorním baletem je pro mě takový můj splněný sen. Nejedná se přímo o nějaké předem definované závazky, každopádně je to pro mě velká příležitost ukázat své myšlenky, nápady, dovednosti a pracovat se skvělými tanečníky. Těším se na vše, co budu moci s tímto souborem do budoucna vytvořit. Plánů máme hodně.

Děkujeme za rozhovor a držíme vám na mexické turné palce!

(Ptala se Johana Mücková.)