zvláštní poděkování
Vojtěch Vondráček: Většinou vím, co ne, ale horší je to o tom, co ano…
autor: Pavel Hejný
zvětšit obrázekLetní shakespearovské slavnosti letos uvádějí novou inscenaci MACBETH. V režii Jakuba Krofty v hlavních rolích účinkují Marek Němec a Lenka Krobotová. Po jejich boku můžeme v roli Sluhy vidět Vojtěcha Vondráčka. S tímto mladým a nadaným hercem jsme se sešli, abychom si povídali nejen o plenérovém hraní, ale i o jeho vztahu k řemeslu, protože rád pracuje se dřevem. Prozradil nám, že je vlastně díky svému otci Janu Vondráčkovi divadlem odkojený. Stranou nezůstaly ani jeho hudební aktivity. Začněme Macbethem, jak jinak…
Začalo to jako taková malinká rolička, a pro mě není malých rolí. Během čtených zkoušek mě napadalo víc a víc řešení, kdo sluha vlastně je. A jak by mohl prolínat celý prostor. Nakonec si režisér Jakub Krofta přál, aby tahle postavička působila dojmem, že je součástí inventáře hradu, až ho bylo zase všude moc. “Vojto, promiň, dva metry. Nemůžeš tam být,” jsem slyšel v generálkách často. Postupně se redukovalo. Vznikla z toho všeho příjemná rolička.
Ano, také. (smích).
Postava musí být úplná. Že má méně prostoru pro mě nic neznamená. Čím méně prostoru mám, tím víc možností se mi otevírá, jsem svobodnější. Najít své místo. Posloužit celku a hlavním postavám.
Sluha je postava, která v té celkové šílenosti zla za nic nemůže. Co kdyby Sluha umřel? V duchu dnešní doby, kdy to většinou schytá ten nevinný, který za nic nemůže…
Ne. Nefunkční osobu jsme z něj udělali my. Dokonce jsem zaslechl že těmto komickým figurám se říká: “nositelé pravdy”.
Dá se na něj tak podívat. Ambice proti laxnosti, touha po míru proti touze po válce… Ale tento sluha nese především tajemství, o tom, co je zač. Klácení, nefunkční nohy, indiferentní věk nebo jeho stáří, to všechno byl útěk před obyčejným ochlastou, k čemu to svádí. A hlavně ono Macbethovo zrcadlo, jestli to není silný pojem, kdy slušný člověk těžko snáší zlo. Alkohol může být určitá úniková cesta.
Hned. Máme na to s Markem Němcem takové vtipy. Po představení jsem metr od jeviště zase v civilu. To je nějakej skok. Postava Sluhy se tam jen tak zjevuje, tak ani nemám čas jí propadnout. I když jsem měl postavy, které jsem si pustil dost k tělu…
Dora Viceníková a Jan Mikulášek hodně pracují s nedramatickými texty.. Kolážují. Boris Jedinák s Petrem Erbesem zase rádi koketují s dokumentárním divadlem. Inscenace ZTRACENÉ ILUZE (Honoré de Balzac) jsou teď výjimkou.
Po několikáté.. Zrovna Macbetha jsem dělal třikrát. Na Zábradlí je to MACBETH – TOO MUCH BLOOD, kde jsem se nastěhoval do role po Petrovi Jeništovi. Útulné. Pak v Divadle v Dlouhé to bylo v roce 2010 postava Donalbain, tam táta (Jan Vondráček - pozn. red.) hrál Macbetha.
Vzhledem k tomu, že tam táta je v angažmá, není divu. Poprvé jsem tam stál na jevišti na úplně první dětskou roli. V Divadle v Dlouhé se slavilo desáté výročí divadla. Mimochodem, to divadlo je pouze o rok starší než já. V rámci oslav jsem měl v kostýmu Harlekýna přijít doprostřed jeviště, ukázat prostředník do prvních řad a běžet pryč. Dal jsem tomuto hereckému úkolu neuvěřitelnou práci. Tři týdny předem jsem chodil za tátou pro rady. Poctivě mi radil a vysvětloval. Postupně jsem si vytvořil psychologii Harlekýna. Už tenkrát jsem věděl, že mi musí být jasno odkud kam a hlavně proč tam jdu.
Postupně mi to naznačoval. Nechtěl moc, abych šel studovat střední hereckou školu. Nechci moc mluvit za něj. Podle mého je přesvědčený, že herec si má opravdu něco zažít a odžít. Neměl by se jen technicky učit, jak stát na jevišti, jak správně mluvit apod.
Nikdo.
Měl jsem to v té době trošku jinak. S divadlem jsem se pomalu rozloučil. Hodně jsem se chtěl zabývat animovaným filmem. Ten jsem nakonec vystudoval na Stříbržárně. Byla to experimentální škola, která už obor Animovaná tvorba a fotografie ani nemá. My jsme měli výborné kantory na animaci.
Nejvíc jsem byl uchvácený Karlem Zemanem. Obdivoval jsem jeho vidění perspektivy.
Všechno vychází z toho, že hodně rád o všem přemýšlím v celku. Můj největší sen, který si plníme s tátou je naše kapela. Vždycky mám rád u všeho balíček. V případě hudby jsou to přebaly desek, plakáty a scéna… Neustále jsem se zabýval tvorbou celku, aby to všechno ladilo dohromady. Oko, ucho. Jedno bez druhého pro mě zkrátka není uspokojivé. Možná to souvisí s mou povahou panny. A navíc jsem hodně zvědavý. A forma vyjádření a sdílení je pro mě důležitá.
Moje hudební začátky nebyly jednoduché. Chodil jsem na housle, to jsem pomalu jako každé dítě trpěl. Tímto se omlouvám paní Bublové, která měla se mnou tu trpělivost. Dnes jsem za to všechno rád.
Ta mě čeká od září, kdy budu dělat hudbu do zatím nepojmenované inscenace Jana Mikuláška. Pro mě je scénická hudba to nejzajímavější, jelikož tvoříte druhý plán. Hledáte něco, co není zřejmé. Mám pak rád, když hudba promluví na okamžik sama o sobě. V kapele je to o něčem jiném, tam sice hrajeme jako kapela, ale musíme na sebe slyšet a hudba je na prvním místě. To je o něčem jiném, než divadlo. Mám takovou celoživotní zábavu, rád dělám ze slabin výhody. Někdy mám problém, zvlášť u muziky, nepřehlušit to důležité. Scénická hudba by nikdy neměla přehlušit. Vzít si pozornost, to ano. Ale hudbu raději slyším, než o ní mluvit.
Dřevo je další má obrovská láska.
Na začátku byl nábytek a v souvislosti se stavbou domu je to i tesařina. Hrubá práce mě hodně baví. A nejvíc jsem okoukal od kluků Romana a Hausbóta, kteří mě nenechali samotnýho stavět dvě patra. Děda a strýc jsou truhláři. Děda tedy už nežije. Moje Bajka dělá dřevo se mnou, to pak je teprve radost. A pravda je, že když pracuji se dřevem a mám dláto nebo hoblík v ruce, tak mě napadá hodně věcí do divadla. U toho poslouchám muziku. Dřevo mě inspiruje. Musím si dělat pauzy, abych si vše zapsal.
Tatínek mého táty, ale velmi brzy zemřel. Objevil jsem po tátovi několik oblečků, které děda šil. Mezi nimi kostým Šaška, ten jsem opravdu zbožňoval. Někde jsem ho vyhrabal a chodil jsem v něm celé dětství. Měl poctivou špičatou čepici s rolničkami, patřičně ohnuté špičky u bot, kombinace žluté a červené. To bylo pro mě top…
S tím musím jedině souhlasit. Poprvé jsem zažil, že Macbeth je vlastně odvyprávěný. Režisér Jakub Krofta je loutkář. Hodně si potrpí, aby vše bylo jasné a stručné. Takovéto divadlo, kdy je to všechno šup lup, tak to jsem ještě nedělal.
Zrovna u Macbetha mám velkou radost, že každou reprízou roste. Sériové hraní má dvě strany. Buď se zdokonalujete, nebo můžete začít polevovat ve výkonu. A to je špatně. Pro mě je zajímavé celý tento proces růstu pozorovat ze zákulisí den po dni. Např. postavy Macbetha a Lady Macbeth (Marek Němec a Lenka Krobotová - pozn. red.).
Nedokážu si představit, že bychom se sešli skupina lidí, kteří si nesednou. Jak jsme spolu dva měsíce v kuse, pak by to bylo nesnesitelné. Máme obrovskou výhodu, že si všichni rozumíme. Máme si spolu co říct, je nám v zákulisí i na jevišti spolu dobře. Snad to tak mají i ostatní se mnou. A to je základ, jak sériové hraní zvládnout v pohodě.
Do toho přichází alchymie počasí. Dvakrát jsme to hráli v lijáku. Trochu náročné pro soubojové scény. Macbeth i diváci déšť snesou. Najednou ta tísnivá atmosféra je ještě tísnivější a ponurejší. Nakonec ale z poslední kapkou přichází krásná katarze.
www.shakespeare.cz
Divadlo Na zábradlí 2019/20.
Filmografie
2022 Arvéd (režie Vojtěch Mašek)
2020 Stockholmský syndrom (TV film)
2018 Jan Palach
2012 Praho, má lásko (studentský film)
TIP!
Časopis 17 - rubriky
reklama
Časopis 17 - sekce
HUDBA
Pet Shop Boys: Nonetheless
Legenda taneční a elektropopové hudby. Britské duo Pet Shop Boys proslulo už koncem osmdesátých let, kdy vydal celý článek
OPERA/ TANEC
Sezona Opery ND a SOP vyvrcholí festivalem
Aktuální, interaktivní, moderní, pestrý, odvážný, český i světový - takový bude letošní ročník festivalu Opera celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Fotografie Miloše Budíka v Praze
Muzeum města Prahy navazuje na výstavu Muzea města Brna Miloš Budík – Jsem fotograf, a představí hlavním celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování