zvláštní poděkování
Volný.cz

Josef Koller: S velkou rolí se ladíte na danou notu…

Josef Koller v inscenaci Pat & Mat

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Městské divadlo Zlín má svém souboru nejméně pět Hamletů. Jednoho si ve své herecké kariéře zahrál už před dvaceti lety herec Josef Koller. Potkali jsme se po derniéře Hamleta, kde ztvárnil postavu Osrica. Tato role nepatří k těm velkým, ale důležitou plochu v inscenaci má. A herec prozradil, jak tuto postavu vnímá on. Jednou z jeho posledních premiér je inscenace Motýli jsou volní, kde hraje společně s Lucií Rybníkářovou, s níž se setkával i v Hamletovi. Dozvěděli jsme se, že je nejen šťastným otcem, ale také, že opravuje dům, a hlavně si rád hraje s Legem. Na tuto stavebnici je prý skutečný odborník, jak se o tom mohli přesvědčit diváci v inscenaci Blbec k večeři, kde coby Francois Pignon měl díky záměru režisérky Hany Mikoláškové možnost o Legu fundovaně rozprávět.

Jak se Josef Koller cítí po dvaceti letech na divadelních prknech? Proč se rozhodl studovat divadelní vědu? Jak se připravuje na výstup? Jde na jeviště jako suverén, nebo má svůj osobní rituál? To je jen pár otázek z jeho soukromí. A zatímco na jevišti mi připadal hodně nepřístupný, při posezení v divadelním klubu nešetřil humorem, a ve svých odpovědích se dostával do velké hloubky úvah, a neušla mi jeho radostná jiskřivost. Začali jsme u dob studií…

  • Po gymnáziu jste studoval JAMU, poté jste ještě nastoupil na doktorandské studium. Neměl jste obavy, že přijdete kvůli vědeckému pohledu na divadelní teorii o chuť k herectví?
    Přiznám se, že oproti jiným kolegům mi matematika nevadila, proto jsem nejdříve studoval na gymnáziu. Následně jsem si podal přihlášku na DAMU i JAMU… A doktorandské studium – teorie divadelního umění? To mi názor na divadlo skutečně nezměnilo. Divadelní teoretik se musí zabývat divadlem do hloubky. Naopak, hodně mi to pomohlo, doplnil jsem si vzdělání a mohl jsem víc koukat inscenátorům pod prsty. Díky tomuto studiu jsem nešel na vojnu. I když jsem si myslel, že budu první, kdo na vojnu nebude muset, nakonec bych byl ten poslední, kdo by tam ještě musel…
  • To už jste byl v angažmá v Mahenově činohře?
    Přesně tak. Najednou bych musel do čtrnácti dnů narukovat do Vyškova, ale nakonec se vlivem vyšších sil vše vyřešilo. Povolávací rozkaz jsem jel vrátit.
  • Pojďme k inscenaci Hamlet, která měla právě derniéru. Vy jste hrál Osrica…
    Ovšem, svého Hamleta jsem si už také odehrál.
  • ???
    To bylo v Uherském Brodě. Tehdy psali v novinách: „Životní výkon podal Koller“. Vzhledem k mému věku jsem si říkal, zda to není nějak brzy. Zažít životní výkon už v osmnácti letech? Není to trochu divné? (Smích.) Zúčastnil jsem se nějaké mezinárodní dílny. Tenkrát inscenaci Hamlet režíroval Jaroslav Kovanda, zlínský polyhistor. Obsadil mě do titulní role.
  • V současném nastudování máte v závěru hry jako Osric velmi důležitý výstup, kdy zvete stávajícího krále jménem Hamleta na souboj… Jaký je Osric?
    Osric je takový chameleón, až slizoň. Dokonce to vše podtrhuje i kostým. V tomto výstupu se objevím s límcem mrtvého Polonia, jako bych postupně převzal jeho moc, jeho patolízalství.
  • V listopadu jste premiérovali ve Studiu Z inscenaci Motýli jsou volní, kde se potkáváte také s Lucií Rybníkářovou…
    Hraji režiséra, Lucka tam prolétá z květu na květ. Pro ni jsem jeden z těch květů, a možná si na mě jednou sedne. Nebudu prozrazovat tajemství pro diváky. Přiznám se, že jsem v dané roli těmto návštěvám otevřený.
  • Je to posazené do současné doby?
    Na tom nezáleží, jde spíš o univerzální vztahy mezi lidmi. Mírně to aktualizujeme, aby to bylo lépe srozumitelné. Např. místo předepsaného kouření fajfky je wapování. Svůj význam tam má také živá hudba.
  • Prozradíte, jaká byla první čtená zkouška?
    Tady ve Zlíně máme vždy skvělé první čtené, k tomu výborné pohoštění, většinou ve stylu dané hry. Teď jsme měli koblížky.
  • Nedá mi to, ale tady ve Zlíně dle mého drží soubor hodně generačně pohromadě. Nebo se mýlím?
    (Přichází herec Luděk Randár – pozn. red.) Pozor kmet. (Smích.) V podstatě, když šedesátníci a výš jsou duchem mladí, pak nevnímáme rozdíl. Pravda, někteří klidně kolem dvaceti mohou být mentálně staří. Tak to je.
  • V některých inscenacích tady hostují studenti hereckých škol. Jaké s nimi máte zkušenosti?
    Mít kolem sebe mladé lidi je super, na druhou stranu je to někdy až smutné. Neumí pozdravit, neumí ani poděkovat, např. když jim otevřete dveře. Těmto malým lidským drobnostem je začínáme učit, abychom toto generačně nezapomínali. Vzpomínám na mé začátky v Mahence, tak tam nic podobného neexistovalo. Staří bardi by nám dali co proto. Jíst na jevišti, když to nebylo v rámci zkoušení, si prostě nikdo nedovolil. Nechat si čepici na hlavě na jevišti - nemyslitelné.
  • Zmínil jste, že jste přišel z brněnského Mahenova divadla, představuje Zlín velký rozdíl?
    Přijel jsem do Zlína a měl jsem pocit, že jsem se vrátil k rodině. Dýcháme spolu, je to tu prostě zlaté…
  • … až tak si to tady ceníte?
    Jednoduše je to o tom, že zde mezi sebou normálně mluvíme, nešíří se tady pomluvy. Nezažil jsem tady, když mám monolog v Shakespearovi, že se ke mně otočí kolega tak, aby divák neviděl, a začne mi sprostě nadávat, jen aby mě rozhodil. To opravdu nepovažuji za divadelní špílce.
  • Chápu, že tam, kde se pracuje s emocemi, můžete být na různé podněty citliví. Zajímalo by mě, zda se před opravdu emočně náročným výstupem v šatně připravujete víc než na malý výstup? Koukáte třeba mezi výstupy na fotbal?
    V žádném případě, to není mé gusto. Mám to tak, že se umyji, při tom se už rozmlouvám a v šálách se pomodlím. V civilu opravuji barák, tak to pro mě znamená takový předěl. Vzpomínám si, že před premiérou inscenace Pat & Mat v září loňského roku jsme se s kolegou Pavlem Vackem přistihli, že se před představením rozmlouváme. Přitom v tom kusu nemáme jediné slovo. Ale ono i rozmlouvání patří k jakémusi rituálu, soustředění. Kdybych to neudělal, tak by mi to chybělo, možná by mě to i rozhodilo.
  • V inscenaci Blbec k večeři jste hrál Francoise Pignona, a to byla velká role...
    S Pignonem jsem žil celý den. Tak jak nám to tvrdil profesor Josef Karlík, vedoucí našeho ročníku na JAMU. Říkal tehdy: „Ráno se probudíš, a už myslíš na večerní velkou roli…“ A já si myslel své. Ale je to tak. Nějak to máme nastavené, někde vzadu v hlavě. Už si přejíždíte text, už si srovnáváte aranže, rekvizity. Nějak s tím žijete, ladíte se na danou notu. A když do toho ráno zkoušíte něco jiného, spíš vás to rozptyluje.
  • Zmínil jste pedagoga a herce Josefa Karlíka. Zajímalo by mě, zda se časem ty dobré rady vytratí nebo Vám dají pomyslný signál…
    Pokud to vezmeme podrobně a vážně, tak vlastně nemáme nic než to, co nás naučili. Prakticky, cokoliv já tady udělám, je to jen to, co mi kdysi předali. Na mém úplném začátku byl pan Kovanda v dramatickém kroužku, pak profesor Karlík, paní Hlaváčková a další. Třeba kolega v šatně Luděk Randár. Vůči mně je ochotný, a moc si toho vážím, že i v mých čtyřiceti letech dokáže za mnou přijít a velmi taktně mi naznačí, jak by na to šel on. „Toto by bylo dobré udělat proloženě… tady je to drmolení, není to dobré, protože to má být klíčové.“ Moc si tohoto způsobu vedení a pomoci cením.
  • Předpokládám, že to od něj berete kladně…
    Hodně záleží na způsobu podání. Někde se najde kolega, který by rád předával, ale od něj to nesedí. Kolegové nám dávají detaily, třešinky. Grunt herectví máme od pedagogů. Měl jsem na ně štěstí. Vzpomínám, jak mě vylili na DAMU, přijímali tenkrát patnáct studentů. Dostali za úkol zahrát situaci, kdy rozbalíte obálku z DAMU a tam bude, že vás nepřijali. Jediný já měl zahrát, jak sbalím fiktivní holku. Vycítili, že s tím budu mít problém. Byl jsem hodně stydlivý, tak jsem na tom pohořel.
    Josef Karlík na JAMU, to viděl úplně jinak. Jeho dědictví, to je skutečně velký poklad. Hodně do nás hustil vtipy, občas je pustím dál. Stojí za to.
  • V divadelním rytmu se vám střídají velké a malé role. Co je náročnější – „prokecat“ inscenaci nebo hrát zmíněnou stafáž?
    To se nedá jednoduše říct. Záleží na všech ingrediencích dané inscenace. Jaká je režie, výprava…
  • Poznáte už při zkoušení, že daná inscenace nebude stát za to?
    Vždycky tomu všemu od samého začátku celého procesu musíme věřit. Jinak bychom nemohli vůbec hrát. Jak to dopadne, se pozná až v samotném závěru. Před lety jsme hráli inscenaci Na flámu, měl jsem tam velkou roli Kryštofa, učedníka. Dodnes jsou s touto inscenací spojeny nejlepší historky, i když tenkrát moc nebodovala. V momentě, kdy jsme zahodili velké umění, a začali jsme si text užívat, s kolegy mezi sebou, tak to najednou přes forbínu šlo až k divákovi. To jsou takové ty divadelní náhody. I když to nebylo moc povedené, stalo se z toho jedno z nejzábavnějších zdejších představení.
  • A když ten úhel pohledu otočíme…
    Hrál jsem Romea v Romeovi a Julii, režie Katarina Schmidt, německá mladá a progresivní režisérka. Přinesla do Zlína německé pojetí, německý výklad. A absolutně se to minulo se zlínským divákem. Místo soubojů jsme se např. topili v kýblech. My herci jsme tomu věřili, věděli jsme, co zkoušíme. Před diváky jsme šli s tím, že to chceme takto zahrát. Diváci ale inscenaci nepřijali, vyloženě se smáli. Ač neradi, museli jsme připustit, že to nedopadlo.
  • Na repertoáru máte inscenaci Testosteron, v podstatě pánskou jízdu…
    Z tohoto kusu jsem měl strach. Ještě před začátkem zkoušení jsem věděl, že v textu je hodně vulgarit, že je to sprosté. Ale musím říct, že se nám ta inscenace hraje výborně. Na jeviště jdeme vždycky s nadšením, říkáme si, že by to mohlo být dvakrát delší. Já jako jediný tam nemám ani jedno sprosté slovo. Zpětně to tedy vnímám jako krásné zkoušení, lepší jsem nezažil.
  • Jak Vás tak poslouchám, mám pocit, že si užíváte nejen divadlo, ale život vůbec…
    Mám takový vnitřní pocit, že toho okolního života mám daleko víc než někteří kolegové. Kromě přestavby domu mám hodně koníčků…
  • … jedním z nich je stavebnice Lego?
    Toho mám opravdu obrovskou sbírku, na Zlínsku asi největší.
  • Proto rodinný dům, abyste to měl kam dávat….
    (Smích.) Povídali jsme o inscenaci Blbec k večeři, tam je ve scénáři uvedeno, že Pignon staví stavby ze sirek. Režisérka Hana Mikulášková to trochu uzpůsobila. Díky této úpravě jsem na jevišti stavěl přes metr vysokou Eiffelovu věž z Lega. V jedné pasáži to vysvětluji kolegovi. Měl jsem tam volný prostor, a mluvil jsem jen o Legu. Nakonec mě museli brzdit, protože jinak by ta hra bylo nejméně o dvě hodiny delší.
  • Nesmíme zapomenout na dalšího vašeho koníčka, jízdu na veteránech.
    Jo, pár veteránů mám. Loni jsem například dokončil formuli z roku 1931. Řeknu vám, že závodění s ní proti stejně starým, legendárním bugatkám je jedním z mých splněných životních snů. Lego, veteráni a papoušci, to je můj volný čas. A samozřejmě děti.
    Přeji Vám nejen zajímavé role, ale hlavně bohaté motoristické zážitky.

    www.divadlozlin.cz

    17.2.2020 12:02:06 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •