Scéna.cz 

Martin Hilský o Zimní pohádce

Zimní pohádka (Winter Tale) se na českých scénách neobjevuje často, první poválečné uvedení bylo v roce 1952 v Státním divadle v Ostravě, a to zatím poslední v Dejvickém divadle v roce 2015. Frekvence uvádění oproti jiným Shakespearovým hrám je opravdu nízká, zaznamenáno bylo celkem 17 inscenaci za 65 let. V nejnovější letní verzi se pod taktovkou Pavla Kheka představí například Martin Hofmann, Michal Isteník, Petra Špalková, Veronika Arichteva, Alena Mihulová, Saša Rašilov, Cyril Drozda ad. Tento „příběh o zradě, lásce a odpuštění.“ Nejpovolanějším člověkem, který má problematiku Shakespearových her prostudovánu skrz naskrz, je překladatel Martin Hilský.

Právě na jeho slova se na tiskové konferenci vždy nejvíc čeká, neboť dokáže nabídnout nový obohacující pohled i u notoricky známých her. „Ta hra je zvláštní a jejím nejvýraznějším specifikem je emoce úžasu - a před našima očima se tu odehraje zázrak,“ říká Hilský a neopomíná, že právě Zimní pohádka má pro Čechy jednu zásadní zvláštnost. Shakespeare v ní totiž mluví o Čechác (Bohemia), které jsou na břehu moře...

Čechy v Zimní pohádce

Začal bych českými reáliemi, protože tato hra zcela výjimečně odkazuje k Čechám. Ta první zmínka je překvapivá, postava českého krále jménem Polixenes, se omlouvá králi sicilskému, že musí zpátky do Čech, protože má pocit, že se tam může něco zlého semlít. Na tom by možná nebylo nic tak pozoruhodného, nebýt toho, že tuto hru sledovala princezna Alžběta, dcera Jakuba I., a její snoubenec, později manžel, kurfiřt Falcký (1596-1632). Z Alžběty se pak v české historii (1619-1620) stala Zimní královna česká, a z Fridricha Falckého Zimní král. Je symbolické, že oba dva viděli Zimní pohádku, kde se mluví o tom, že se v Čechách něco semele.

Ta druhá zmínka je důležitější, souvisí s českým divadlem. Protože Zimní pohádka je nepřímo spjatá se vznikem Národního divadla. V roce 1864 totiž byly v Praze velké slavnosti, průvod měšťanů v kostýmech z her Williama Shakespera kráčel městem. A jednou z postav byla Perdita ze Zimní pohádky vystupující jako Perdita Ars Bohemica. Tedy ztracené umění české a znovu nalezené, podobně jako ztracená a znovu nalezená dcera Perdita – se stalo mottem vrcholu Národního obrození.

Romance a odpuštění

Zimní pohádka je jedna z pozdních her Williama Shakespeara, kterým se říká romance. Zásadní rozdíl od komedií je, že ty končí bez výjimky svatbou, i když dospět k ní je vždy složité, ale je tam „pečeť svatby“. Ale všechny ty romance - Perikles, Cymbelín, Zimní pohádka a Bouře, jsou hry, kde sice jsou také milenecké páry, ale do popředí se vysouvají rodinné vztahy. Takže vždy končí rodinným shromážděním. Velkým tématem, které je sdružuje, je řešení osobních věcí, které se odpouštějí velmi těžko. A ten akcent na odpuštění je v romancích nesmírně důležitý.

Geografie míst

Zimní pohádka se odehrává nejdříve na Sicílii a pak se děj přemístí do pastorálních Čech. Je to místo, které spíše než Čechy, připomíná anglický venkov, se všemi jeho rituály a slavnostmi. Je to i místo, kde se objevuje dravá zvěř, a v této hře je i jedna z vůbec nejslavnějších scénických poznámek: Antigonus odejde pronásledován medvědem. Ten postavu pochopitelně sežere, ale naštěstí nikoli na scéně.

www.shakespeare.cz