Scéna.cz 

Před padesáti lety zemřel Bertolt Brecht

„Při vyslovení jména Bert Brecht máte jen dvě volby - buď neskonalý obdiv, nebo tvrdé odmítnutí.“ (kritik Hans Mayer)
Německý dramatik a spisovatel, divadelní režisér a teoretik byl pozoruhodnou osobností světového divadla. Jeho život a tvorba v sobě nesou symbolické kontroverze uplynulého století. Byl milován i zatracován, odsuzován a poté omilostňován. V každém případě byl jeho život neobyčejně pestrý a rozporuplný. S dědictvím jeho politicky orientovaných, mnohdy didakticky laděných her a zároveň s myšlenkou epického divadla a Z-efektu se divadelníci vyrovnávají dodnes. Z jeho her se dodneška hrají mnohé (i když většina interpretací není příliš zdařilých).
Nejvíce oblíbená Třígrošová opera, někdy překládáno jako Žebrácká opera. K 50. výročí jeho smrti připravuje Klaus Maria Brandauer v Berlíně obnovenou premiéru této hry. Je zajímavé, že takto slavný titul měl po premiéře v roce 1928 zničující kritiky. Proč byla pro výročí zvolena právě obnovená premiéru Třígrošové opery, Brandauer v rozhovoru pro Die Welt vysvětluje: „Vybrali jsme Třígrošovou operu, protože nabízí hezkou příležitost si během vzpomínkového dne vyzkoušet, co Brechta vlastně utváří, z čeho je udělán a co z toho ještě dneska může působit. V "Třígrošové opeře" se na jednu hromadu toho, co je pro Brechta významné, nahromadilo více. Velkou vitalitu jeho ranného básnění tu vnímáte stejně, jako zde vám zazní i tezovitost jeho pozdější her, řekněme, že jdete po cestě od Baala ke Svaté Johance z jatek.

Život Bertolta Brechta byl skutečně pestrý. Když mu bylo čtyřiadvacet, platil za mimořádně talentovaného, ale také mimořádně kontroverzního básníka a dramatika. Když 14. srpna roku 1956 - tedy právě před padesáti lety - ve východním Berlíně zemřel, byl světově proslulý.
Bertolt Brecht se narodil 10. 2. 1898 v rodině obchodního ředitele augsburgské papírny, ale velký vliv na něj měla především matka, která se o něj velmi láskyplně starala. Když bylo Bertovi 19 let , na podzim roku 1917 opustil Augsburg a začal v Mnichově studovat filozofii. Po šesti měsících přešel „z praktických důvodů“ na lékařskou fakultu. Studenti medicíny měli tu výhodu, že nebyli povoláváni na frontu, ale jen do lazaretu. Zásluhou otcovy přímluvy nemusel vykonávat těžkou službu ve špitálu raněných, ale dostal místo ošetřovatele v lazaretu pro duševně choré. Bylo pro něj typické, že vojenskou uniformu nosil jako divadelní kostým.
Na počátky Brechtovy literární tvorby měly velký vliv dvě výrazné osobnosti – dramatik Frank Wedekind a kabaretista Karl Valentini, v jehož malém orchestru dokonce občas hrával na klarinet.Hodně pro něj znamenalo také přátelství se spisovatelem Lionem Feuchtwangerem a s divadelním a filmovým režisérem Erichem Engelem. V roce 1920 začal pracovat v berlínském Německém divadle (Deutsches Theater), kam ho jako dramaturga povolal proslulý Erwin Piscator. Současně režíroval na mnichovských Kammerspiele.
Poslední srpnový den v roce 1928 měla v berlínském divadle na Schiffbauerdammu premiéru Žebrácká opera, Brechtova adaptace dvě stě let staré hry Johna Gaye. Zkoušky byly provázeny řadou malérů: hlavní představitelka tři dny před premiérou na roli rezignovala, majitel divadla odmítal moderní hudbu Kurta Weila. Brecht se navíc rozkmotřil s režisérem Erichem Engelem, který chtěl škrtnout všechny songy. V podstatě nikdo v úspěch inscenace nevěřil, a proto se už před premiérou začala zkoušet hra, která měla kompenzovat výpadek Žebrácké opery z repertoáru. Nicméně - transformace staré Gayovy hry do skandální satiry o ambivalenci morálky ve světě kapitálu (prvky měšťácké morálky ruku v ruce se zkorumpovaností a zároveň bezohledným kapitalistickým vykořisťováním se objevuje u obou hlavních postav – Macheathe i Peachuma).
Ostatně Brecht sám jako by se inspiroval postavou nesnesitelného a zbožňovaného Macheathe – jsou známy jeho vztahy s mnoha ženami, které využíval, vykořisťoval, nicméně stále lákal a ony na něj nikdy nedaly dopustit. Tou nejznámější a nejtrvalejší, která udržovala Brechtovu slávu a odkaz až do své smrti v roce 1971, byla herečka Helena Weigelová, s níž se oženil a měl tři děti. Byla jeho celoživotní partnerkou, která nejen tolerovala jeho nemanželské zájmy, ale zároveň ho intelektuálně a umělecky inspirovala.
Ale ponechejme stranou Brechtův osobní život, a zdůrazněme, čím nejvíce zasáhl do divadelních dějin 20.století. Byla to jeho postupně propracovávaná teorie tzv. zcizovacího efektu (Verfremdungseffekt) a epického divadla (Theater der Verfremdung), které mělo být protikladem panující aristotelské estetiky. V roce 1933 o sobě prohlásil (nikdy nebylo jisté, zda to myslí ironicky, nebo vážně): I am the Einstein of the new stage form! (Jsem Einsteinem nové divadelní formy.) Novátorství jeho myšlení spočívalo v tom, že vciťování diváka do postav a příběhu i závěrečnou katarzi považoval za oslabování a uspávání rozumu. Kladl důraz na bdělý odstup diváka, jenž měl aktivovat jeho rozum. Ne emoce, ale poznání společenských procesů mělo být jádrem jeho her. Prohlašoval, že člověk musí poznat svět s jeho problémy, a cílem je snažit se odpovídat na otázky kladené v dramatických textech a prostřednictvím toho uvědomění měnit sebe i svět. Proti klasické výstavbě (expozice-kolize-krize-peripetie-katarze), která ze hry vytváří celistvou, na emoce diváka kalkulovanou strukturu, dával přednost volnému vyprávění, ve více či méně nezávislých obrazech (často formované jako divadlo na divadle). Do nich vkládal songy nebo promluvy, jak je patrné v Žebrácké opeře nebo Matce Kuráži. Rozhodující nebyl pro Brechta vnitřní svět postav, ale to, co se mezi nimi odehrává. V jeho političtějších hrách se tak konflikt odehrával mezi lidmi a poměry, mezi postavami a anonymní mocí.
Ve 30. letech byl Brecht donucen odejít z Německa. Projel celou Evropu až se v květnu 1941 vydal -s Helene Weigelovou a dětmi - vlakem přes Moskvu do Vladivostoku, kde nastoupil na loď do USA. Usadil se nedaleko od Hollywoodu, v kalifornské Santa Monice. Počítal s tím, že se bude živit psaním filmových scénářů. Brechtovo politické pojetí společnosti bylo ovšem absolutním protikladem filmových látek, jaké požadoval Hollywood. Po několika marných pokusech byl metodou práce v továrně snů i americkým způsobem života natolik zdrcen, že se držel nad vodou jen díky pomoci přátel. Za šest let amerického pobytu napsal jen scénář filmu Fritze Langa Katové také umírají a také spolupravoal na newyorské divadelní inscenaci Života Galileiho, kterou režíroval později významný filmový tvůrce Joseph Losey. V září 1947 byl Brecht povolán ke slyšení před Výborem pro vyšetřování neamerické činnosti. Brechtovo chování při výslechu bylo čistě pragmatické (jako ostatně většina jeho životních peripetií). Nakonec se rozhodl začít novou evropskou divadelní kariéru ve východním Berlíně, a po zbytek života tedy žil opět ve značně rozporuplném postavení východoněmeckého prominenta, který měl volný přístup na západ. Po úspěchu německé premiéry Matky Kuráže mu bylo v roce 1949 svěřeno divadlo, jež nazval Berliner Ensemble. V něm až do své smrti režíroval svoje i cizí hry a precizoval svou metodu, kterou nazval epickým divadlem.
Z rozsáhlého díla Bertolta Brechta připomeňme alespoň několik nejznámějších her: vedle Žebrácké opery např. Baal, Vzestup a pád města Mahagony, Strach a bída třetí říše, Matka Kuráž a její děti, Zadržitelný vzestup Artura Uie, Dobrý člověk ze Sečuanu, Život Galileův, Kavkazský křídový kruh. Některé hry psal Brecht ve spolupráci (Pan Puntila a jeho sluha Matti s H.M.Wuolijokiovou, Vidění Simony Machardové s L.Feuchtwangerem), adaptoval Sofoklovu Antigonu, Shakespearova Koriotana, díla M.Gorkého (Matka), J.Haška (Švejk v druhé světové válce) a řady dalších. Své hry uváděl sám první na scénu. Psal též prózu (Třígrošový román, Historky o panu Keunerovi) a verše. Součástí Brechtovy lyrické tvorby jsou i songy z jeho her. Své pojetí divadla vyložil Brecht ve spise Malé organon pro divadlo.