Scéna.cz 

Eva Horká o setkání s duší

Lidé, kteří jsou spojeni s divadlem, mají často úzký vztah i k jiným druhům umění. Jejich zájmy se nejednou ubírají literárním, výtvarným či hudebním směrem. Důkazem, který potvrzuje zmíněné pravidlo, je nová sbírka poezie herečky Evy Horké TVÁ CESTA II. Poezie neodmyslitelně patří k životu Evy Horké. Kromě toho, že ji čte, přednáší a píše, ji nyní i vydává.
Profesionálnímu přednesu se věnuje už delší dobu. Vystupovala v pražském Památníku národního písemnictví, spolupracovala s Lyrou Pragensis. Často se podílí na různých literárních pořadech a jako interpretku veršů ji znají také posluchači Českého rozhlasu a televizní diváci.
Nová sbírka volně navazuje na myšlenky první knihy Tvá cesta, kterou herečka vydala v roce 1996 vlastním nákladem. Titul Tvá cesta II vyšel koncem roku 2003 v nakladatelství Chronos. Křest sbírky se uskutečnil v mladoboleslavském divadle. Role kmotra se ujal umělecký šéf souboru Josef Kettner.

Čím je pro vás poezie – jako pro čtenářku, interpretku a autorku?
Ve všech třech případech jde o setkání s duší. Jako pro čtenářku pro mě poezie znamená velké obohacení života, protože hovoří jiným jazykem než například naše mluva v osobním setkání nebo próza. Poezie je plná obrazů. A to dává větší prostor fantazii a citům. Díky tomu mohou být některé básně pro člověka relaxační až uvolňující.
Jako interpretka mohu na krátké ploše vyjadřovat hluboká hnutí, učím se ve zkratce hlasem a intonací vystihnout určitý obraz. Coby autorce mně psaní básní pomáhá i při uvolnění nahromaděných nálad a zážitků. Když mám v sobě zmatek, dává mi moje poezie v odraze záznam určité situace. V básni pak onu situaci vidím jako v zrcadle a mohu někdy nacházet i řešení či odpovědi na to, co mě trápí.

Můžete nám rozkrýt význam názvu vaší sbírky a jeho souvislost s poezií v knize?
„Tvá cesta“ proto, že básně ve sbírce považuji za součást určitého zrcadlení a hledání odpovědí na otázky, které provázejí člověka při jeho životním putování. A „tvá“ proto, že si myslím, že ve skutečnosti jsme všichni hodně propojeni, možná víc, než si přiznáváme. Často jsou naše prožívání a zážitky podobné. Ráda bych se svou poezií přiblížila čtenáři, aby mohl říct: To znám! Prožil jsem něco podobného.

Mohla byste svou sbírku stručně představit? O čem vlastně je vaše poezie?
Především je o hledání harmonie. A protože básně v ní jsou velmi osobní, řekla bych, že je v ní přítomno i hledání vlastního místa v mozaice našeho života.

Kde se objevily první impulsy, které vás podnítily k psaní veršů a později i k jejich vydání?
Poprvé, v šestadevadesátém roce, mě hodně inspirovali přátelé. Miroslav Zůna, básník a malíř, tehdy přišel s nápadem, že zná někoho, kdo by mně „za slušný peníz“ knížku vydal. Tehdy vyšla vlastním nákladem. Před rokem a půl mi po premiéře Stromu až do nebe v mladoboleslavském divadle paní Ludíková navrhla, jestli bych nechtěla vydat sbírku. Ráda jsem souhlasila, protože nové básně přibývaly a já jsem cítila, že bych se o ně chtěla podělit s lidmi, které mám ráda. A podnět ke psaní poezie? Pamatuji si, že už na základní škole, když nám paní učitelka pustila o hodině hudební výchovy klasiku, vzala jsem papír a začala veršovat. Od sedmnácti let se postupně psaní básní pro mě stalo pravidelnou záležitostí. Většinou jsem psala na základě silných vnitřních prožitků. Někdy ale, například, když jsem vedla dramatický kroužek, jsem s dětmi tvořila básničky, ve kterých je, myslím, hodně humoru, hravosti, vznikaly se záměrem možnosti zhudebnění a většinu z nich jsem nazpívala. Zhudebnil je Václav Hálek, hudební skladatel, který je mým celoživotním kamarádem v dobách zlých i dobrých. Kdo ví, třeba je někdy vydáme na CD nebo kazetě.

Ve vašich verších se často objevuje i spirituální tématika a duchovní motivy. Jakou roli hraje víra ve vašem životě?
Myslím, že jednu z nejpodstatnějších. Zároveň se ale domnívám, že i pro takzvaného ateistu je víra velmi významná záležitost, i když říká, že nevěří. Víra totiž nemusí být jenom vírou v božství. Každý člověk, aby mohl žít, musí něčemu věřit. Například tomu, že chce ráno vstát a prožít nový den.

Eva Horká se už jako sedmnáctiletá studentka pražské Státní konzervatoře objevila na divadelních prknech v roli Ofélie v Macháčkově inscenaci Hamleta. Ještě během studia se stala členkou činoherního souboru Národního divadla v Praze. Po pěti letech odešla „na volnou nohu“. Od roku 2000 je v angažmá v Městském divadle Mladá Boleslav.
Hrála i v několika televizních inscenacích a propůjčila svůj hlas postavám rozhlasových her. Jako pedagog působí na Vyšší odborné škole herecké v Praze.

Hledala jsem tě

Hledala jsem tě v lese,
ale ty ses schoval v jezeře.

Šla jsem k jezeru,
ale to šeptalo: „Je na mém dnu.“

Potopila jsem se,
ale spatřila jsem jen vlastní tělo,
plující v kalné vodě.

Ptala jsem se těla,
kde že jsi, a ono řeklo:
„Ve mně není.“

Ptala jsem se svého srdce,
kde že jsi, a ono odpovědělo:
„V TOBĚ.“

Eva Horká: Tvá cesta II. Chronos, Praha 2003