Scéna.cz 

Ó Vary, Vary: nové kousky, staré pecky, smělé vize

Film Kukuřičný ostrov, tiché drama o vpádu pohraničníků do klidného života starého rolníka a jeho nevinné šestnáctileté vnučky, získalo letos Křišťálový glóbus, hlavní cenu na MFF Karlovy Vary. Z vítězství (a také z příjemné odměny v dolarech) se kromě gruzínského filmaře George Ovashviliho tento rok radoval také maďarský režisér György Pálfi. Jeho snímku Volný pád udělila hlavní porota zvláštní cenu a zároveň jej ocenila i za nejlepší režii.

Nebýt toho, že na se Kukuřičném ostrovu vedle Gruzie, Německa, Francie a Kazachstánu podílel také jeden menší český koproducent, vyšla by letos domácí kinematografie ve Varech dost zkrátka: poroty nezaujala ani Krobotova Díra u Hanušovic, ani Fair Play Andrey Sedláčkové. Obě česká želízka v hlavní soutěži nezabodovala ani desítce filmů, které se nejvíc líbily festivalovému publiku. Čest domácích barev při závěrečném ceremoniálu tak zachraňoval alespoň Magický hlas rebelky v režii Olgy Sommerové: celovečerní portrét Marty Kubišové si z Karlových Varů odvezl právě Cenu diváků. K důstojným okamžikům patřilo i přebírání ceny prezidenta festivalu Jiřího Bartošky za přínos české kinematografii. Tu letos v Městském divadle přebíral Zdeněk Svěrák – šarmantní, vlídný a uměřeně vtipný jako vždy.

Kdo je tady ředitel?
Kdo festival jenom trochu sleduje, už ví, že získat do hlavní soutěže kvalitní filmy je pro pořadatele každý rok tvrdý oříšek. Podmínkou je, aby šlo o světovou či alespoň mezinárodní premiéru. Snímek zároveň nesmí být před tím uveden na jiném festivalu kategorie A jako je Cannes, Berlín nebo Locarno, kam chtějí producenti svoje koně dostat přednostně. Umělecký ředitel Karel Och, který podobu varského festivalu formuje už před čtvrtým rokem, navíc fandí filmům, které nejdou divákům příliš po srsti: snímky provokativní, nesnadno stravitelné a „na hraně“, s neobvyklým námětem, zpracováním i režií, které by dříve končily v malých projekcích pro maximálně 100 lidí, se teď hrají v kinosálech pětkrát i desetkrát větších. „Testování odolnosti diváků“ – kterým Ochův tým do Varů zároveň stále přiváží i lákavé novinky oceněné na jiných světových festivalech - si všiml tento rok třeba časopis Variety. Ten na Varech oceňuje uvádění starších filmů v nových souvislostech: na festivalu se tak tento rok poprvé představil třeba nový cyklus Play Cinema, kdy projekci němého filmu Východ slunce z roku 1927 doprovázel koncert současné kapely Ohm Square. Hudební dramaturg a producent projektu J. P. Muchow, sám autor výborné hudby k mnoha filmům, je zárukou, že půjde i nadále o spojení citlivé a zajímavé.

Novinky a staré hity
Soutěžní filmy tedy ani tentokrát nebyly těmi, na které se by se u kas tvořily příliš dlouhé fronty. K diváckým hitům nepatřilo ani ponuré ukrajinské drama z prostředí brutálního mládežnického internátu, komunikující s diváky znakovou řečí (Kmen), přesmutný příběh almaatské dívky-sirotka, nenacházející v drsném okolí jedinou spřízněnou duši (Nagima), či excentrická řecká groteska o tančícím vampýrovi, který má kousnutím zařídit nesmrtelnost samotnému Adolfu Hitlerovi uvedený ve světové premiéře (Norsko).
Většinový vkus spolehlivě potěšily snímky „klasické“, pokud jde o jasný žánr, pojetí i napínavý příběh. K těm patřila třeba digitálně vyčištěná Mzda strachu, výtečný „chvěják“ o partě desperátů a několika rozhrkaných náklaďácích naložených nitroglycerinem. Starou pecku z roku 1977 osobně uvedl William Friedkin, který ve Varech převzal Cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.
Bitvy o lístky se ale sváděly i o novozélandský „dokument“ Co děláme v temnotách promítaný v sekci Půlnočních filmů, dechberoucí tříhodinový opus Chlapectví Richarda Linklatera, zachycující dvanáct let dospívání texaského chlapce společně s proměnou jeho rodičů, či drsné drama Winter´s Bone s výbornou Jennifer Lawrence v roli dívky, pátrající mezi svými smrtelně nebezpečnými sousedy po svém otci se závažným kriminálním škraloupem.

Radost z jízdy
Chodilo se i na zábavně pojaté italské drama Mafie vraždí jenom v létě o praktikách organizovaného zločinu nebo na dojemný britský film Locke, odehrávající se celý v prostorné kabině auta BMW X5 – SUV. Z ní jeho řidič, odborník na betonování Ivan Locke, vyřizuje právě zásadní telefonáty svého pracovního a soukromého života. Právě BMW se stalo letos poprvé oficiálním vozem festivalu a flotila jeho šedesáti limuzín tak v závodu o „vůz filmových hvězd“ předjela konkurenční Audiny a Mercedesy. Zdánlivě okrajová zpráva (komu opravdu záleží na tom, v čem se z Puppu do Thermalu vozí Mel Gibson?) má ale pro českou kinematografii celkem zajímavý přesah: tradiční německá automobilka, která kulturu podporuje systematicky a nejen u nás (v České republice je BMW partnerem třeba Letních shakespearovských slavností), začne od září spolupracovat s FAMU. Škole věnuje peníze, které může použít podle uvážení, část z nich pak podpoří vznik snímků oslavujících „radost z jízdy“.

Budoucnost a další plány
O zviditelnění a přesah v průběhu celého roku se ostatně bude snažit i celý karlovarský festival. To alespoň naznačil umělecký šéf Karel Och, kterého mrzí, že úsilí pořadatelů i všech 245 filmů pro 130 987 diváků se zatím koncentruje v pouhých devíti červencových dnech. Jak by mohlo „protažení“ festivalu přesně vypadat, uvidíme zřejmě až příští léto na jubilejním 50. ročníku. Vybrané filmy z toho letošního teď až do 19. července promítne v Praze a Brně ještě přehlídka Šary Vary – nenechte si ji ujít.