Scéna.cz 

Největší pábitel světa Bohumil Hrabal se narodil před sto lety

(28. března 1914 - 3. února 1997)
Bohumil Hrabal, je patrně nejvýznamnější (a určitě nejpřekládanější) český spisovatel 20.století. Paradoxně se svého knižního debutu dočkal až ve svých 49 letech. Samotný spisovatelův život byl skutečně románový (až po jeho ne zcela vyjasněnou smrt), a on z něj hojně čerpal. Vytvořil zcela specifický styl prózy, směs naivistického „jednovětého“ vyprávění s hlubokým poetickým, filozofickým, a zároveň smutně humorným podtextem. Mnohé z jeho děl se dočkaly jak scénické adaptace, tak především filmového zpracování.

Narodil se v Brně jako nemanželský syn Marie Kiliánové a byl pokřtěn Bohumil František. První léta svého života strávil s prarodiči, teprve po sňatku matky s Františkem Hrabalem (který se stal předobrazem Francina z Postřižin) v roce 1916 získal příjmení svého otčíma. Téhož roku se mu narodil bratr Břetislav Josef. V roce 1919 se celá rodina přestěhovala do Nymburka. Na zdejší reálce studoval Bohumil s obtížemi, několikrát propadl, nicméně nakonec se mu podařilo studium dokončit (1935) a pokračovat ve studiu nejen na právnické fakultě, ale zároveň navštěvovat i přednášky z dějin literatury, umění a filosofie na filozofické fakultě v Praze.Kvůli uzavření vysokých škol dostudoval až po válce, v roce 1946 získal titul JUDr. Nicméně, profesi advokáta se nikdy nevěnoval. Naopak, vzhledem k politickým okolnostem prošel mnohými dělnickými profesemi, které se staly životadárnou půdou pro jeho povídky a romány. Ještě za války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, poté byl pojišťovacím agentem, obchodním cestujícím, brigádničil v kladenských ocelárnách (kde se těžce zranil). Poté pracoval v libeňských sběrných surovinách jako balič papíru a také jako kulisák v Divadle S.K.Neumanna. Své vědomosti získané studiem propojil se zkušeností z nejrůznějších zaměstnání, ale i se známostmi v kulturním undergroundu (V. Boudník, E. Bondy, J. Kolář ad.), a vytvořil zcela originální způsob vyprávění, propojující autobiografické motivy s básnickou nadsázkou a specifickým poetickým vyprávěním, které nemělo v české literatuře obdoby. Jedním z jeho „vynálezů“, který se stal součástí charakteristiky nejen jeho literatury, ale obecného kulturního povědomí Čechů, byla definice pábitelů, zvláštních týpků na okraji společnosti, lidových filozofů, se schopností vychutnávat život v jeho nejrůznějších podobách. Jako předobraz pábitele tak můžeme brát nejen nejrůznější osobnosti známé a neznámé, které Hrabal jako skvělý pozorovatel využíval jako materiál pro své knihy, ale i jeho samotného, samorostlého milovníka přírody, dobrého piva, hospodských řečí (hospodou, která vešla díky jemu do dějin, je U Zlatého tygra na Starém městě pražském) a zvláštního poetického humoru.

Bohumil Hrabal začal psát již jako student, nejprve to byly básně (jeho první básnická sbírka Ztracená ulička ale byla v roce 1948 rozmetána). První vydané dílko byl v roce 1956 spisek Hovory lidí, který vyšel jako příloha Zprávy spolu českých bibliofilů v nákladu 250 kusů. Sazba jeho povídkové prvotiny Skřivánek na niti v roce 1959 byla zase rozmetána, takže nakonec oficiálně debutoval až v roce 1963 povídkovým souborem Perlička na dně, který vydal ve svých 49 letech. Velký ohlas knihy uspíšil vydání další pod názvem Pábitelé v roce 1964 a ve stejném roce Tanečních hodin pro starší a pokročilé. Pozoruhodná forma knihy, kdy v jedné dlouhé větě strýc Pepin (jeho skutečný strýc Josef Hrabal) vypráví o svých životních a milostných zkušenostech, se stala poznávacím znamením spisovatelova literárního stylu. Vzápětí vyšly Ostře sledované vlaky a Inzerát na dům, ve kterém již nechci bydlet, ukazující život společnosti v 50:letech. Po roce 1969 Hrabal nesměl oficiálně publikovat, jeho díla vycházela v samizdatu. Nicméně právě v těchto letech vznikly mnohé z jeho nejslavnějších knih - román Obsluhoval jsem anglického krále, zobrazující vzestup a pád pražského číšníka a hoteliéra a současně mapující společenské změny první poloviny 20.století, ale také autobiografické prózy ze života Hrabalovy rodiny, kde učinil nesmrtelnými své příbuzné: adoptivního otce (Francin), matku (Maryška) či strýce Josefa (Pepin), tedy trilogie Postřižiny (1976), Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy miliony (1981). V sedmdesátých letech vznikl také Něžný barbar, vzpomínka na výtvarníka Vladimíra Boudníka, a ve druhé polovině sedmdesátých let Příliš hlučná samota (která je údajně řazena mezi dvacet nejvýraznějších literárních počinů 20. století). Z druhé poloviny osmdesátých let pocházejí další autobiografické prózy - trilogie Svatby v domě, Vita nuova a Proluky, které nahlížejí Hrabalův život pohledem jeho manželky Elišky, řečené Pipsi.

Hrabalovo dílo je rozsáhlé, o jeho souborné vydání se zasloužilo nakladatelství Pražská imaginace, které v letech 1991-1997 vydalo Sebrané spisy Bohumila Hrabala v 19 svazcích.

I když dílo Bohumila Hrabala svou tematikou a specifickou formou jistě zaujme i dnes, mnohá jeho díla jsou známější spíše díky filmovému zpracování. Od Perliček na dně (které daly název povídkovému filmu – manifestu režisérů nové filmové vlny) existuje řada filmových děl, které zná snad každý Čech. Nejvýznamnější v tomto smyslu jsou především filmy Jiřího Menzela. Hned první snímek, který vznikl na základě Hrabalovy předlohy, Ostře sledované vlaky, v roce 1967 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film, ale ten následující, Skřivánci na niti z roku 1969, pojednávající o životě v komunistickém lágru v 50.letech, byl na dlouhá desetiletí uzavřen do trezoru. Až v osmdesátých letech vznikly dva kultovní snímky – Postřižiny 1980 a Slavnosti sněženek 1983. Menzelovu hrabalovskou filmografii doplnil v roce 2006 po mnohých dramatických okolnostech doprovázející vznik filmu snímek Obsluhoval jsem anglického krále. Další Hrabalovy předlohy zpracovali Petr Koliha (Něžný barbar), Dušan Klein (Andělské oči) či Věra Cais (Příliš hlučná samota v hlavní roli s francouzským hercem Philippem Noiretem). Na příští rok ohlásila Česká televize realizaci pokračování Postřižin – Krasosmutnění, které vzniká ve spolupráci scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Vejdělka.

Připomeneme-li Hrabalův vztah k divadlu, je třeba říci, že oba rodiče byli vášniví divadelní ochotníci, a samotný Bohumil se objevil na scéně v roce 1918 v Jiráskově Vojnarce. V 60.letech, kdy pracoval jako kulisák v Divadle S.K.Neumanna (dnešní Divadlo Pod Palmovkou), se objevil v komparzní roli na této scéně. Jeho díla byla pro divadlo mnohokrát zpracována (podle databáze Divadelního ústavu se uskutečnilo na 72 inscenací). Poprvé se na scéně v roce 1966 objevila adaptace Ostře sledovaných vlaků v Divadle Petra Bezruče v Ostravě a v Západočeském divadle v Chebu (patří k vůbec nejuváděnějším z hrabalovských titulů). Další jsou Bambini di Praga, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Hlučná samota či Obsluhoval jsem anglického krále.

Pokud jde o osobní život, Bohumil Hrabal se v roce 1956 oženil s Eliškou Plevovou, které říkal Pipsi, a zůstali spolu po celý život. S B.Hrabalem jsou spojena mnohá místa – ať už jde o jeho rodiště v Brně-Židenicích, pivovar v Nymburku, kde žil se svými rodiči, ulice Na hrázi v pražské Libni, a také chatová kolonie v Kersku, kde koupili chatu v roce 1965. Bohumil Hrabal zemřel v roce 1997 v Praze po pádu z okna v pátém patře nemocnice na Bulovce, kde se léčil. Dodnes není jasné, zda šlo o nešťastnou náhodu nebo sebevraždu.