Scéna.cz 

Milan Zezula v Městském divadle Brno

Městské divadlo Brno pořádá výstavu věnovanou tvorbě Milana Zezuli. Vernisáž výstavy - MILAN ZEZULA, SCÉNOGRAFICKÝ FENOMÉN MĚSTA BRNA se uskuteční v sobotu 11. února 2012 ve stejnojmenné galerii, v 1. patře Činoherní scény MdB.

Scénograf, malíř, grafik a ilustrátor Milan Zezula se narodil 26. července 1921 v Brně. Mezi léty 1932-1940 studoval gymnázium a od roku 1940-1942 Školu uměleckých řemesel v Brně u profesora Karla Langra a Františka Süssera. Jeho mládí poznamenal nelehký osud ročníku 1921, v letech 1943-1944 byl totálně nasazen ve Špandavě u Berlína. Právě z této doby také pochází jeho celoživotní přátelství se spisovatelem Ludvíkem Kunderou, kterému byl právě Milan Zezula předobrazem postavy malíře Zdeňka v dramatu Totální kuropění, jehož premiéra se uskutečnila roku 1961 v režii Evžena Sokolovského v Mahenově divadle.

Těsně po válce pokračoval Milan Zezula ve studiu na Filozofické fakultě brněnské univerzity, kde absolvoval osm semestrů na oborech dějiny umění a estetika. Kromě teorie se ale věnoval především divadelní praxi, již v roce 1945 se stal výtvarníkem nově vzniklého Svobodného divadla (dnešního Městského divadla Brno), s nímž také spojil celou svou profesionální kariéru v letech 1945 až 1980, ale ještě v průběhu osmdesátých let s divadlem příležitostně spolupracoval. Milan Zezula se v tomto divadle podílel na neuvěřitelných 270 inscenacích, z nichž byl většinou tvůrcem výpravy, tedy scény i kostýmů. Celkově vytvořil přes 600 scénických a kostýmních výprav.

V roce 1950 se oženil s režisérkou Olgou Waltrovou a stal se tak součástí slavné herecké rodiny Waltrových a Pechových. Jako scénograf dokázal Milan Zezula vždy bravurně vyjádřit atmosféru děje, ať už stylizující strohostí, nebo naopak kombinací různých historizujících prvků. V jeho tvorbě se tedy setkáváme s několika různými odstíny výtvarného projevu. Svůj styl volil podle požadavků dramatického textu, režiséra a v souladu s aktuálními tendencemi v oblasti scénografie. Díky jeho obrovskému celoživotnímu dílu a omezeným možnostem dochovaných archiválií je ale téměř nemožné prozkoumat celou jeho tvorbu, proto se zaměříme na charakteristiku děl, která jsou na této výstavě prezentovaná.

Svou výtvarnou činnost pro Svobodné divadlo zahájil v roce 1945, kdy bylo v jeho náznakové symbolistní výpravě a za přítomnosti autora uvedena Nezvalova Manon Lescaut, první inscenace, kterou se začaly psát dějiny dnešního Městského divadla Brno. Dále se jeho tvorba vyvíjela k abstraktnímu zjednodušování scény v inscenacích Anouilhovy Antigony (1946), Karvašova Meteoru (1947) nebo Kischovy Tonky Šibenice (1947). V estetice jednoduché scény založené na geometrických zkratkách prostoru pokračoval i v inscenaci Brechtova Dobrého člověka ze Sečuanu (1959) nebo v témže roce v Kupci benátském. V soudobé hře Andorra (1962) vytvořil strohé geometrické útvary napodobující fasády městských domů. Velmi pozoruhodnou scénu navrhl v roce 1962 k české premiéře dramatizace Čapkova románu Válka s mloky. Scénickému prostoru dominovala architektonicky velmi stylově navržená rampa, která se v průběhu hry stávala přímořským molem na pláži i součástí interiéru kanceláře. Jeden z vizuálně nejpůsobivějších scénických návrhů se zachoval k inscenaci Kohoutovy hry August August, august z roku 1968. Svým stylizovaným historizujícím pojetím upoutá série scénických návrhů k Nestroyově hře Lumpacivagabundus (1969). Kritiky byla velmi nadšeně přijata výprava k Šamberkově hře Jedenácté přikázání (1969), které dominoval obří gramofon. Celé jeviště pak tvořila velkolepá gramofonová deska, na níž se odehrával celý děj. Symbolického prvku tří karet využil v inscenaci Tři sestry (1978). Scénu zjednodušenou na stylizované abstraktní prvky uplatnil v inscenacích Stromy umírají vstoje (1967), Spiknutí Fiescovo (1970), Jezero Ukereve (1971), Albert Einstein (1972) a pomyslným vrcholem jeho výtvarného abstrahování scény jsou návrhy k hrám Oldřicha Daňka Válka vypukne po přestávce (1976) a Zpráva o chirurgii města N (1981). Inspiraci lidovým prostředím a folklorem prokazují návrhy k inscenacím Naši furianti (1967), Liliomfi (1971) a velmi zajímavé řešení nabídl Milan Zezula v Tylově Lesní panně (1974), kde strohou scénu dekoroval velkými krajkovými závěsy, čímž vytvořil velmi křehkou a poetickou atmosféru. Milan Zezula měl mimořádný cit pro vystižení atmosféry dramatického textu, který dokázal invenčním způsobem spojit se svou bohatou fantazií a mimořádným uměleckým nadáním.

V Zezulových kostýmních návrzích se projevil jeho mimořádný kreslířský talent, který zahrnuje rozpětí od detailní a jemné kresby po silně stylizované až karikaturní vize jednotlivých postav, které uplatňoval zejména ve skicách komediálních typů.

Kromě své domovské scény dlouhodobě spolupracoval např. s Národním divadlem v Brně, kde na sebe upozornil např. návrhy kostýmů pro Plautova Lišáka Pseudola (1954), scénou ke hře Mikuláš Dačický z heslova (1954) nebo k opeře Eugena Suchoně Krútňava (1957). Spolupracoval také s mnoha dalšími divadly v Praze, Olomouci, Ostravě, Uherském Hradišti, Bratislavě, Žilině i v Gdaňsku, Cvikavě a Bautzenu.

Stejně jako byl Milan Zezula mimořádně plodným scénografem, byl také velmi nadaným malířem. Za svého života uspořádal dvacet samostatných a desítky kolektivních výstav – připomeňme např. výstavu v roce 1956 v Domě umění, v roce 1959 a 1961 v Divadle bratří Mrštíků, 1961 v Gdaňsku, 1962 v Moravské galerii, v roce 1974 v německém Budyšíně, v roce 1990 na Staré radnici. Roku 1993, rok po smrti Milana Zezuly, se uskutečnila v prostorách této galerie zde v Městském divadle výstava Pocta Milanu Zezulovi, na které byly vystaveny jeho obrazy a kresby.

Vynikal také jako precizní kreslíř a ilustrátor. Za svůj život vytvořil stovky grafických prací, navrhoval grafický design divadelních plakátů a programů, z nichž část představujeme právě na této výstavě. Velkou pozornost vzbuzuje zejména jeho dílo ilustrátorské – svými kresbami a grafikami doprovodil sedmdesát knih.

S velkou odezvou se setkala zvláště jeho kreslená strašidýlka, zvláštní bytosti, které jsou součástí našeho každodenního života, i když je nikdo (kromě autora) nevidí. Milan Zezula ve svém Strašidlopise (který vyšel knižně až v roce 1998) pojmenoval a nakreslil svět fantazie, ve kterém žil. Kromě strašidýlek, kterým vytvořil terminologii, byl celý život fascinován brněnským prostředím a zejména brněnským hantecem. V tomto duchu sepsal své Starobrněnské vzpomínky, které jsou důkazem jeho neutuchajícího smyslu pro humor.

V roce 1963 získal společně s malířem Františkem Malým druhou cenu v soutěži na návrh opony Janáčkova divadla v Brně. O čtyři roky později získal Polský řád tisíciletí.

Roku 1968 se objevil v malé epizodní roli sochaře Vency po boku Martina Růžka ve filmu Otakara Vávry Třináctá komnata, který je volnou adaptací románu Vladimíra Neffa. Podílel se také na četných realizacích pro architekturu a svůj talent mnohokrát uplatnil i v oblasti užitého umění. Vytvářel sgrafita, vitráže, artprotisy i figurální panely. Své zkušenosti předával také jako pedagog Střední uměleckoprůmyslové školy.

Milan Zezula zemřel 22. července 1992, krátce před svými sedmdesátými prvními narozeninami. Svou celoživotní výtvarnou tvorbou vytvořil velkolepé umělecké dílo, které svým rozsahem a různorodostí dodnes okouzluje a inspiruje.