Scéna.cz 

Čechov podle Kyliána

Záhady lidské existence jak se zrcadlí v díle A.P. Čechova se staly podkladem choreografie Last Touch First vytvořené Jiřím Kyliánem ve spolupráci s Michaelem Schumacherem a za účasti renomovaných tanečníkůs a tanečnic, jejichž kariéra je nějak spojena s Nederlands Dans Theater (Cora Bos-Kroese, Nataša Novotná, Rei Watanabe, David Krugel, Václav Kuneš, Michael Schumacher). Skladba, uvedená ve světové premiéře v únoru minulého roku v divadle Korzo Theater v nizozemském Haagu a poprvé před českým obecenstvem o tomto víkendu v Divadle Archa v Praze, byla inspirována představením Last Touch z roku 2003, na něž také poukazuje název.

„Šest osamělých lidí, jejichž jedinou možností, jak nalézt pocit jisté pospolitosti a sounáležitosti, je kontakt s ostatními osamělými lidmi“ - jsou protagonisty tohoto tanečního divadla s rysy absurdity.
Na nejisté půdě rozvlněného – zmuchlaného sukna, které lze přetahovat sem a tam, v interiéru naznačeném oknem, dveřmi a několika kusy nábytku, které se stanou význačným tanečním nářadím, vytváří tři postavy v černých a tři postavy v bílých historických kostýmech obraz z čechovské inscenace. Jsou to tři sestry nebo jiní hrdinové? Jedna žena čte v houpacím křesle knihu, blíží se k ní muž, druhá si nalévá šampaňské, třetí obchází se svíčkou stůl, dva muži hrají karty - znudění hrdinové, kteří netuší, proč jsou zde. Čas jakoby se zasekl, všichni se pohybují zpomaleně, zní minimalistická hudba. Děj se neznatelně posouvá vpřed, postavy postupně projevují své vnitřní tenze a zároveň ukazují intenzivnější zájem o své protějšky – tvoří se jeden černý, jeden bílý a jeden černobílý pár, které uskutečňují „doteky“. Ve vzduchu je očekávání a napětí. Náhlý silný zvuk, úder, zrychlená hudba signalizují zlom a změnu rytmu. Doteky nabývají na intenzitě, proměňují se konstelace. Jeden z mužů se nemůže vymanit z okenního rámu, žena převádí úžasnou skladbu na hrazdě - rámu dveří, muži balancují na nohách obráceného stolu, hra se zrcadlem. Než se odehraje jeden výjev, na nějž se lze v daném okamžiku soustředit, oba další už se dávno proměnily, a tak se nám stále ukazují jen jakési střepiny celku, který nejsme schopni postihnout a kterém se musíme jen dohadovat. Nesmírně náročná plynulá zpomalená gesta, artisticky vybalancované figury, odhalující se paže a nohy v závějích látek vytváří surrealistickou podívanou ústící v nejasné poselství, které nám v závěru nehlasně sdělují hrdinové.
Pro diváky, kteří znají Kyliánovo dílo jen z občasných pohostinských návštěv prokládaných dlouhými pauzami jistě nečekaný zážitek syrovějšího ražení, který má daleko ke známému hlazení po duši. Jinak nekonečné bezčasové 55 minut dlouhé mistrovské dílo na věčné téma zaobalené do spousty látek – snad odhalování smyslu v odhalování těl a duší symbolicky i doslova.