Scéna.cz 

Hudební rozhledy 01/ 2007

Eva Urbanová je dnes na vrcholu svých tvůrčích sil. Opakovaně hostuje nejen v Torontu, Montrealu, Washingtonu, San Francisku či v Německé opeře Berlín, Hamburku, Curychu, pařížské Opeře Bastille, londýnské Covent Garden, Vídni a milánské La Scale, ale například i v newyorské Metropolitní, kde debutovala v roce 1998 v nové inscenaci Wagnerova Lohengrina, v níž pod taktovkou Jamese Levinea a v režii Roberta Wilsona vytvořila roli Ortrudy. A protože v tomto roce pěvkyně dovrší již dvacet let od svého vstupu na operní scénu, chtěli bychom její dosavadní dráhu, lemovanou zkušenostmi i z těch nejvýznamnějších zahraničních scén, alespoň v klíčových bodech připomenout. A to od jejích začátků v Plzni až po nejnovější role a dosud nesplněné sny…
Australský operní život se vyvíjel v důsledku jiných kulturních a demografických podmínek daleko skromněji a jednodušeji než v evropských zemích. Jeho počátky nalezneme teprve v 19. století, kdy začínaly fungovat hostující cestovní operní společnosti, které jen s mírným zpožděním kopírovaly svůj repertoár podle stávající nabídky operních scén v Evropě. Větší a organizovanější rozvoj hudebního a operního života tak nastal až ve století dvacátém, kam rovněž spadá slavnostní otevření „operního domu snů“ královnou Alžbětou II. (1973). Jeho stavbou, situovanou na místo dřívější přístavní pevnosti v centru města na poloostrově Bennelong Point, byl tehdy díky svému originálnímu projektu pověřen málo známý osmatřicetiletý dánský architekt Jorn Utzon…

Na stěně pokoje visí obraz mladého muže s kudrnatými vlasy, pohlednou tváří a upřímným pohledem. Když si k portrétu přidáte nádherný tenor s bezpečně vysokým „c“, kultivovaný herecký projev a muzikantskou inteligenci, pak máte před sebou pěvce Jana Hlavsu, dlouholetého sólistu pražského Národního divadla. Bilance postav, jež ztvárnil na našich i zahraničních scénách, anebo na televizní obrazovce, je úctyhodná, jen v Janáčkových operách zpíval čtrnáct různých tenorových partů. Kritika o něm psala jako o hlasovém fenoménu, oceňovala jeho pevně posazené výšky, spolehlivou techniku i cit pro charakterové odlišení postav…
Podobně jako v loňském roce i letos jsme pro vás, vážení čtenáři, připravili seriál, jehož základní téma bude spjato s hudebním vývojem v českých zemích. Jedná se tedy o jakési volné pokračování cyklu Co snad nevíte o starší české hudbě, z jehož nepřeberných možností jsme se nakonec rozhodli pro téma, jehož centrem bude duchovní píseň. Vybavíme-li si totiž dějiny české hudby, potažmo literatury, zjistíme, že právě duchovní píseň je fenomén, jenž stojí na samém počátku naší národní kultury, a to jak hudební, tak slovesné. Jako jedna z mála forem je v naší hudební kultuře přítomna nepřetržitě, pevně spojuje historii se současností, volně prostupuje hranice mezi jednotlivými konfesemi a zasahuje do běžného života člověka.