Scéna.cz 

Tanec ze Země vycházejícího slunce

Letní sluneční pohoda minulého víkendu se projevila i na naší taneční scéně. Stavovské divadlo rozehřála japonská „sluníčka“ - na sedmdesát tanečnic od předškolaček po velké slečny, v představení tanečního souboru Kasai Tanec ze Země vycházejícího slunce, které uvedlo ND v rámci Dnů prefektury Tojama, jímž se podílí na kulturní výměně Japonska a Evropské unie v roce 2005.
Producent představení, Hiroshi Koizumi, čestný předseda Asijského regionálního centra AITA/IATA, je dlouholetým propagátorem česko-japonské spolupráce v divadelní oblasti. Mezinárodního festivalu amatérských divadel v Tojamě, jehož je zakladatelem, se zúčastnily i české soubory a v ČR na oplátku vystupovaly některé soubory z Japonska, rovněž se uskutečnily společné umělecké projekty.

Známá choreografka a režisérka Haruka Kasai, vedoucí tanečního souboru Kasai, (založeného Kijoko Kasai 1948), sestavila pětidílný program rozložený do dvou večerů, kde soubor moderními i tradičními výrazovými prostředky prezentuje pestrou paletu japonské kultury.
Ve Čtyřech ročních obdobích sledujeme rituály a slavnosti v průběhu roku, které rozeznáváme podle ladění barev a proměn ohromného stromu, kolem něhož se vše odehrává. Z evropské kultury zase vychází Dům loutek na hudbu Claude Debussyho, příběh o loutkách, které se chtěly stát lidmi. Výprava za podzimním listím je moderním zpracováním příběhu divadla Nó z 15. století o pronásledování zlého ducha, přetransponovaného do příběhu o ničení životního prostředí. Pohyby zdvíhající se z mořského dna, kde je pohřben strom a kde se zastavil čas, symbolizují v Zaplavených stromech věčný tok života. Vrcholem programu je pak Tanec na zvuky uvedený v obou večerech, originální pojetí tradičních lidových tanců a písní s bubny taiko různých rozměrů, v němž tanečnice doslova „nabily“ hlediště energií.
Představení zářící barvami tradičních masek a kostýmů (Marilo Namikawa), scéna (např. zavěšené obří masky na černém pozadí v Tanci na zvuky – Hideo Kugo), doprovázené jak živou hudbou na tradiční japonské nástroje koto a bambusovou flétnu (skupina Makotakai) tak hudbu populární se vedle těchto výtvarně hudebích kvalit vyznačovalo perfetními technickými výkony. Přerušovaný tok pohybů vysekávaných do vzduchu, zadržovaný v jakýchsi živých obrazech, připomínal precizní chod hodinového stroje. Všechny členky souboru od těch nejmenších prokázaly rovněž neuvěřitelnou přesnost při práci s rekvizitami (vějíře, klobouky, bubny).
Přes tuto skvělou disciplínu vyzařovala ze všech tanečnic zjevná radost z pohybu, jež se přenesla nakonec i do hlediště, které reagoval bouřlivým potleskem.