Scéna.cz 

Bludný Holanďan v Plzni

Opera Richarda Wagnera Bludný Holanďan, stojící na počátku jeho děl vycházejících z gesamtkunstwerku, se stala lednovou premiérou operního ansámblu divadla J. K. Tyla v Plzni (23., 24. 1.). Romantický příběh o prokletém holandském námořníkovi je historicky posedmé uveden na plzeňském jevišti.
Dílo Richarda Wagnera klade zcela mimořádné nároky na orchestr, sbor i sólisty. V Plzni uspěl asi nejlépe v této zkoušce sbor vedený Zdeňkem Vimrem. Především mužský sbor podal úctyhodný výkon. Škoda distonace sopránů v úvodním brumendu druhého dějství, protože jinak byla ženská část sboru také na výborné úrovni. Výkon celého sboru byl pak ještě násoben dokonalým plněním choreografie jednotlivých scén.

Orchestr pod vedením Petra Kofroně měl problémy v předehře, a to na obou premiérách (nejednotné nástupy dřev a intonační labilita). Kofroňovo nastudování straní dramatickým plochám na úkor lyrických, které postrádají citovost v dynamice a tempu. Tím, bohužel, ochuzuje Wagnerovu hudbu o kontrast protipólů. Systematická práce s leitmotivy vychází ovšem také naprázdno. Výsledkem je více intuitivní, než promyšlené nastudování Wagnerovy partitury.
Z obou premiér zaujal v roli Holanďana svým výkonem Dalibor Tolaš. Jeho lahodný baryton, dostatečně voluminézní a vyrovnaný ve všech polohách, vyjádřil plasticky tragiku titulního hrdiny. Jiří Rajniš jako Holanďan také uspěl. Jeho hlas byl dostatečně objemný, méně znělé byly pouze tlačené hloubky. Jeho pěvecko-herecký výkon gradoval ve třetím dějství. Milým překvapením byl pro mne výkon dobře frázující Ivety Žižlavské v roli sebeobětující se Senty. Její hlas sice není objemný, přesto však svým koncentrovaným tónem zdolala bariéru orchestru. Byla Sentou dramatičtější a přesvědčivější, než její alternantka Ivana Šaková, která odvedla výkon také na velice dobré úrovni. Krásný hlasový materiál Jevhena Šokala v roli bohatství lačného Dalanda postrádal více kantilény, na rozdíl od Pavla Horáčka v téže roli. Tragickou roli Erika vytvořil na obou premiérách Plamen Prokopiev, na té druhé úspěšněji. Nevím, zda vedení plzeňské opery dobře uvážilo obsazení tohoto lyrického tenoristy do Wagnerova partu. Mám vážné obavy, aby nedošlo k poškození pěvcova hlasu. Jan Ondráček byl hlasově i představitelsky kvalitním Kormidelníkem. V této roli uspěl také Zbyněk Brabec. Pěknou příležitostí pro barevné hlasy Veroniky Hajnové a Jany Piorecké byla role Mary.
Více jsem očekávala od režie talentovaného Jiřího Heřmana, který oslnil svojí předchozí plzeňskou inscenací Samsona a Dalily. V Bludném Holanďanovi zvolil obdobný režijní postup, který však ve Wagnerově opeře nedosahuje stejně intenzivního účinku jako u díla C. Saint-Saënse. Zdlouhavé, monotónní nástupy sboru, ještě za světla v hledišti, za zvuků jakési relaxační hudby, jsou hluboce předsunuty před začátek každého dějství. Strojový pohyb sboru je průvodním zjevem všech sborových scén. Tento stereotyp se však na rozměrných plochách Wagnerovy hudby brzy vyčerpá a diváka začne nudit. Scéna Pavla Svobody využívá i zadní jeviště. Dominantou je jakýsi běhoun z písku, ztrácející se v horizontu scény. Znázorňuje pláž, drahokamy v útrobách Holanďanovy lodi a symbolizuje konkrétní i životní cesty hlavních postav. Kinetický moment dodávají scéně visící panely různých velikostí uváděné do pohybu nejen technikou, ale též sólisty. Jedinou rekvizitou se stala plážová lehátka, která měli bez rozdílu sólisté i sbor. Ne vždy ovšem plnila svou funkci dobře. Jako rekvizita fungovala v případě iluze plachtoví lodi, nebo jako sedačka u kolovratu. Ve své podstatě však vyvolává lehátko asociaci odpočinku a pokoje. V dramatických momentech představovalo pro pěvce, v nich usazené, překážku v aktivnějším postoji vnějším a koneckonců i vnitřním. Kostýmy Lenky Poláškové vhodně dotvářely režijní záměr stereotypu minimálním rozlišením mezi sólisty a sborem. Výjimku tvořil pouze Holanďan v tmavém rozevlátém plášti a jeho posádka tvořená tanečníky. Nasvícení scény (J. Heřman a D. Tesař) účinně podpořilo režijní záměr.
Přes všechny uvedené nedostatky lze hodnotit plzeňského Bludného Holanďana jako dramaturgický počin. Inscenace samotná je bezesporu na profesionální úrovni. Přesto se však domnívám, že dílo Richarda Wagnera bylo zcela zásadně ochuzeno, a to o romantismus, který je pro něj klíčový. Inscenátoři svým pojetím připravili plzeňské publikum o mnohem hlubší umělecký zážitek.