zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Chvění souzvuk hudby a choreografie

Chvění Petra Zusky (Foto: Martin Divíšek)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

„Co je bez chvění není pevné“ - „zenový“ citát z básně Vladimíra Holana byl zdrojem dvojité inspirace. Jiří Pavlica pojmenoval Chvěním svou desku dialogů různých hudebních forem, v nichž využil mimo jiné Holanovu poezii. Jeho album se stalo jedním z podkladů nejnovějšího díla Petra Zusky, baletu „Chvění“, který původně vytvořil pro Národní divadlo v Brně. Nyní jej nastudoval se souborem pražského Národního divadla a uvedl na jeho scéně 2. a 3. března.

Za partnera v tomto hudebním klání vybral Petr Zuska Jiřímu Pavlicovi a Hradišťanu polského současného skladatele Henryka Góreckého (1933- 2010). Byl fascinován jeho Symfonií č. 3 a už dlouho si nesl v hlavě myšlenku na choreografii. Když přišla nabídka z Brna, rozhodl se sloučit zdánlivě neslučitelné a zakomponovat díla svých oblíbených skladatelů do jednoho celku. Vložením Pavlicovy živé melodie „rozbil“ Goreckého patetickou skladbu, věnovanou obětem holocaustu a připravil si základnu s vypjatou dramatikou a nelehký úkol vybudovat na ní „příběh“ bez příběhu, kdy konkrétní oporou jsou jen slova písní, který by přesto dával smysl. Postupoval cestou básnické metafory a narýsoval symbolický obraz či lépe sérii obrazů, odrážejících monumentální dialog nejobecnějších existenciálních principů - života a smrti, klidu a pohybu, ženského a mužského, obraz věčného životního koloběhu pulzujícího od dávných dob po nejžhavější současnost.

„Chvění“ je rozčleněno do dvou aktů s nerovnoměrnou emocionální zátěží, avšak s podobnou strukturou, v níž se prolínají sborové scény s duety a sóly hlavního páru.
„Chvění“ času - neustávající střídání, výměnu ale také smrt v koncentračních táborech, útěk, migraci snad evokuje již první obraz s postavami v černých trikotech se zakrytými obličeji, kde nelze rozlišit muže a ženy (kostýmy Kateřina Štefková). Vynořují se bez přestání na schodišti zaplňujícím celý zadní plán scény, sesouvají se v „clusterech“, pozdrží se pár okamžiků, možná by chtěly i zůstat, ale neúprosný zákon, je žene dál ke schodišti vpředu, kde mizí v „nicotě“.
Schodiště a sestup je základním scénickým a choreografickým schématem opakujícím se za jen nepatrně pozměněných okolností. Schody, přes něž se klikatí až k auditoriu bílá „pupeční šňůra“, může zakrývat transparentní závěs z černých úzkých pruhů nepatrně se chvějících v závanech vzduchu, na nichž světlo vykresluje oblé formy (scéna Jan Dušek).
Neurčité zjevy se transformují ve skutečné muže a ženy v černých kalhotách a vestách nesoucích kufry, které jako mnohoznačná rekvizita pak málokdy opouští jeviště. Kufr, v němž si nesou své věci, ale i zátěž myšlenek a citů, kterou si každý vláčí sebou, kufr skýtající místo k odpočinku, kufr zastupující poleno obětní vatry, ztracené dítě, rakev, hrob a náhrobní kámen.
Po schodišti sestupuje také hlavní pár - muž v černém, žena v bílých šatech, se svou naléhavou výpovědí o vztahu muže a ženy ale i matky a syna, Marie a Ježíše, o strachu žen, matek z odchodů.
Počáteční chaotické „chvění“ , kolotání se ustavuje v náznaky discipliny v synchronních sekvencích několika tanečníků i celého sboru, v řád dovršený v útvaru kříže, v jakési hlasité výzvě do minulosti i současnosti.
Jako kontrast k smutku, závažnosti a hloubce první a fragmentů druhé věty Goreckého 3. symfonie zazní v první části druhého aktu sedm skladeb z Pavlicova alba „Chvění“. Melodie vycházející z básní Jana Skácela, Vladimíra Holana, ze staroslověnského textu o sv. Konstantinovi, z Dalimilovy kroniky nebo z altajského folklóru přinášejí životní sílu, světlo, poetiku ale také filozofickou reflexi existence. Jiný životní pocit vyvolá „přepólované“ obrazy. Vládne bílá - muži a ženy v dlouhých bílých sukních, pouze žena má černé šaty snad jako náznak příštího směřování. Písním jsou věnovány samostatné choreografie, radostné, rytmické tance, přetažené poněkud násilně až do grotesky a líbivé parodie, v níž opuštěn zůstává muž.

Jako mocný úder a propad do syrové temné skutečnosti účinkuje návrat ke Goreckému, k nejsilnější části- třetí větě Symfonie č.3 nazývané „Symfonie písní žalostných“, v níž lká matka nad ztraceným synem. Zoufalý nářek matky je prostorem pro nejpůsobivější choreografii, která se v duetech i sólech prolamuje z očekávané - pro diváky jistě příjemné - estetické rutiny k nevídané originalitě a síle sdělení. Snad nikdo jiný by ji nemohl podat s takovým vcítěním, prožitkem jako to udělali Nikola Márová a neméně přesvědčivě její partner Giovanni Rotola.
Celkově uplatnil v choreografii „Chvění“ Petr Zuska novou strategii, novou dynamiku. Zatímco v předešlých dílech usiloval, aby jak říká „byla vytančena každá nota“, objevil nyní kouzlo prázdnoty a chvíle, kdy je třeba „mlčet“, a tak se třeba po několik sekund neděje vůbec nic. Stylově se nejvíce blíží k tomu, co lze orientačně označit contemporary (sám odmítá škatulkování). Pracuje obezřetně s repeticemi a variacemi, aby byly „účelově“ rozprostřeny a nepůsobily zdlouhavostí, aby vytvářely jiné kontexty - i když i záměrný stereotyp a monotónnost mají svou funkci.
Problematická se jeví úvodní pasáž, jejíž nevýraznost nedostačuje moci hudby a ztrácí se v ní. Od tohoto momentu však hudba více srůstá s pohybem, choreografie vykazuje větší plasticitu a představení se energicky rozvíjí k novým kvalitám. V závěru pak souzvuk hudby a choreografie povyšuje dílo o několik úrovní, ke strhujícímu dramatu života a smrti s velkolepým závěrem, kdy dav odcházející vstříc zániku zanechává své kufry na scéně. Označeny kříži proměnily se v poslední a nejzazší symbol – hroby.
Vytvořit bezdějový celovečerní balet nesený společnou ideou, vygradovaný a uspořádaný do komplexní struktury může být záludnějším úkolem než převyprávět příběh. Jeho zdárné vyřešení lze považovat za signál, že se Petr Zuska opravdu nachází v mistrovské životní etapě, jak jej vidí Nina Vangeli...

www.narodni-divadlo.cz

13.3.2017 17:03:24 Helena Kozlová | rubrika - Recenze

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Festival Setkání Stretnutie 2024

Časopis 18 - sekce

HUDBA

Zemřel Dušan Grúň

Dušan Grúň

Zemřel slovenský legendární zpěvák Dušan Grúň (*26. 5 1942 - †22. 4. 2024). Narodil se v Žilině, ale jeh celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Film na motivy povídek Oty Pavla

Smrt krásných srnců

Smrt krásných srnců
Český film Karla Kachyni, od jehož narození minulý týden uplynulo 100 let, na motivy po celý článek

další články...