Scéna.cz 

Umberto Giordano po 119 letech opět v Národním divadle

Opera Andrea Chénier Umberta Giordana patří k divácky vděčným operám. Davové scény, náročné árie hlavních postav, lyrický milostný příběh, ale i dramatické obrazy Velké francouzské revoluce. Národní divadlo v tomto případě lákalo i na představitele hlavní postavy – mexického tenora Hectora Sandovala. A volba to určitě nebyla špatná. Hector Sandoval byl tím, kdo zaujal nejvíc. Přestože jeho pohyb na scéně působil těžkopádně až nemotorně, jeho zpěv byl na úplně jiné frekvenci než ostatních pěvců. Náročná árie „Un di al azurro“, kterou Sandoval zazpíval v úvodní části opery, byla tím nejlepším, co jsme za celý večer měli možnost slyšet.

Mezi výraznější postavy patřila také Michaela Kapustová, která roli komorné Bersi zvládla přesvědčivě a profesionálně nejen po hudební stránce, ale i herecky. Výrazné role Hraběnky z Coigny v podání Simony Procházkové, podobně jako Carla Gérarda v podání Romana Janála spíše než pěvecky zaujaly hereckou suverenitou. Petra Šimková-Alvarez v roli Maddaleny zamilované do Andrey působila spíše než jako jeho partnerka jako pečovatelka. Pěvecky svůj part odzpívala, ale nenadchla.

Orchestr ve snaze o zdůraznění dramatičnosti situace občas hodně přehlušoval aktéry na jevišti.

Scéna příjemné doplňovala dění, nepůsobila rušivě ani netříštila pozornost diváka. Dění na scéně a všechno kolem dávalo smysl. To bylo záměrem režiséra Michala Dočekala a povedlo se. Inscenace opery Andrea Chénier patří k tomu nejlepšímu, co Národní divadlo v letošní sezóně svým příznivcům nabídlo.