Scéna.cz 

Projekt Different? uvedou v Ponci

Se začleněním Divadla Ponec / Tance Praha do mezinárodní sítě Be SpectACTive! zaměřené na hledání cest k účasti diváků na provozu divadel a tvůrčím procesu, se otevřely českým umělcům další možnosti pracovat v mezinárodních projektech a zahraničních rezidencích.
V Divadle Ponec 19. dubna od 20:00 hod má premiéru představení DIFFERENT? Barbory Látalové a Zdenky Brungot Svítekové, druhý český projekt uskutečněný v rámci programu Be SpectACTive!.

Jak takový projekt vzniká a co všechno se nachází v rozlehlém prostoru za uměleckým útvarem vymezeným běžnou délkou představení, o němž diváci většinou ani neví, jsme si povídaly s autorkami, choreografkami a tanečnicemi Barborou Látalovou a Zdenkou Brungot Svítekovou. Byly tak laskavé a udělaly si v předpremiérovém shonu čas, aby se o své zkušenosti a zážitky podělily.
„V únoru minulého roku mi nabídla Yvona Kreuzmannová za Tanec Praha,abych připravila návrh projektu pro BeSpectACTive! objasňuje počátky akce Barbora Látalová. Společně se Zdenkou Brungot Svítekovou vypracovaly projekt Different, při němž se setkávají na jevišti profesionální tanečníci a „aktivní diváci“, který byl akceptován mezinárodním fórem. Šlo o kategorii, kde se předpokládá vedle rezidence a výzkumu také vznik představení, na rozdíl od „malých“ projektů, u nichž je třeba komunikovat na socialních sitích, vytvářet každý den video ale nikoliv veřejný výstup.

Tématu „různosti“, „jinakosti“ se projekt dotýká z více hledisek. Situace, z níž se námět vynořil, souvisí s pedagogickou činností Barbory Látalové na jedné základní škole v Praze na Žižkově, kde je velký podíl romských žáků. Pozitiva i negativa kontaktu s nimi provokují celou řadu otázek o „různosti“, které mají širší platnost. „ Jsou ty děti jiné? Jsem já jiná? Proč to (ne)funguje? ...Chci po nich něco, co není možné?.. .Byla tam zvědavost, proč to vlastně dělám, když mě to tak vyčerpává???. A zároveň mě to baví... Jsem schopna změnit sama sebe a dávat jim to, co potřebují? Mají něco, co my nemáme?“ nějak podobně uvažovala Bára Látalová. „Máme vůbec prostředky, kterými bychom porozuměly a mohly komunikovat?“, ptá se Zdenka Brungot Svíteková. “Jak se k druhým chováme a co si o nich myslíme, ovlivňuje náš úhel pohledu, naše zážitky, historie“, zakončuje své úvahy Barbora Látalová.
Přes aktivity s dětmi vedla cesta k dospělým, na něž je projekt zacílen. Už třetí sezónu se uvádí dětské interaktivní představení Barbory Látalové a kol., „Karneval zvířat“, na kterém Barbora Látalová a Zdenka Brungot Sviteková spolupracovali. Obě si přály udělat něco podobného pro dospělé, aby se i oni mohli zapojit a obdobné přání často slyšely od rodičů dětských diváků. Když se objevila možnost vypracovat projekt pro Be spectACTive!, zdálo se jim, že to je přesně ono.

Práce na projektu probíhala v Praze a ve čtrnáctidenních rezidencích, zahrnujících týden výzkumu a týden fyzických aktivit v Praze, Budapešti a Lublani a podílel se na ní stabilní tým. „Nejdříve jsme si musely vybrat profe sionální spolupracovníky pro celý tvůrčí proces,“ popisuje Zdenka Brungot Svíteková pracovní postup. Užší tým představovalo vedle Báry a Zdenky šest profesionálních tanečníků/performerů, produkční, zvukový designér, světelný designér a scénografka, zvláštní úlohu měl kouč.
„Aktivní diváci“ – „participanti“, dobrovolníci z řad veřejnosti v jednotlivých lokalitách vstupovali do projektu na základě osobních kontaktů a doporučení (v Praze) nebo se dobrovolně přihlásili na výzvu divadel (v Budapešti a Lublani). „Neomezovaly jsme se na nějakou skupinu.., to už by byla specializace, “ vysvětluje Barbora Látalová. Měli být „různí“, „namíchani“ pokud jde o věk, profesi, gender, národnost. „V Praze jsme chtěly, aby tam byly i jiné národnosti... “, doplňuje Barbora Látalová.
„V Budapešti jsme si ujasnili, že pro projekt je důležité, aby participanti byli i lidé, kteří nemají zkušenosti s pohybem na jevišti, protože pokud je tam jen minimální zkušenost, tělo vypadá jinak“, komentují obě výběr účastníků. „Byla to vlastně potřeba oboustranná, protože profesionální tanečníci mohli vyzkoušet jak se chovat k amatérům, poznávat, jak tělo „nepoznamenané“ tancem funguje, ...jak se navzájem mohou ovlivňovat ...řešilo se, co oni mají a my ne a naopak..“

V prvním týdnu rezidence probíhal výzkum, autorky se prostřednictvím rozhovorů seznamovaly s každým z participantů, s nimiž budou pracovat fyzicky, připravovaly si „hráčské pole“. Model pro více než hodinový interview si vyzkoušely už v Česku a na místě jen vylepšovaly metodu.
Jak chápou význam slova „different“, od něhož se rozhovory odvíjely, měli dotazovaní možnost sdílet i tím, že přinesou tři „věci“, které se k němu váží. „Lidé nosili osobní věci spojené se životem nebo takové, které mají v šeobecnější přesah“, říká Zdenka Brungot Svíteková. Vybrali si například lékařský plášť, umělé perly, zrcadlo, budík, vějíř, lištu rozříznutou na dvě části, hudební nahrávku. Někdo zvolil „objekty“ spojené s tím, co je pro něj jiné, protože to nemáte doma, druhý to chápal symbolicky. „Od osobních věcí se dosta li k tomu, že se rozhovořili o sobě, o svých názorech a sami se stali tématem“, pokračuje Barbora Látalová, kterou příjemně překvapila schopnost mladých lidí mluvit k tématu, i schopnost reflexe. (V Budapešti byli ve skupině dobrovolníci ve věku od 20 do 38 let, v Lublani bylo nejstarší dotazované dokonce 72 let.)
„Jak se pohybuje mysl, jak cestuje mezi různými rovinami“ mohly Barbora a Zdenka sledovat při „hře“ s asociacemi na 19 slov. Zaznamenaly zajímavé reakce a způsoby, jak k nim testovaní došli. Interview a asociace prováděly rovněž s profesionálními tanečníky, kteří s nimi pracovaly i pohybově a využili je pak jako jeden ze zdrojů materiálu.
Každý z účastníků si mohl svobodně vybrat pro setkání prostředí, kde se cítí dobře. V Budapešti jich několik pozvalo Barboru a Zdenku dokonce k sobě domů, octly se tak třeba v domácnosti v domě v městském centru nebo v zrekonstruovaném domku ve staré dělnické kolonii více na periferii.

Rozhovory s participanty poskytly spoustu poznatků o životě, myšlení, historii, společnosti, které se všechny nedají zapracovat do jedné inscenace, řadu životních témat i pro jiná představení. Především, ale byli inspirací jak hledat a jak zpracovávat pohybov ý materiál pro představení, jak vést rozhovor, naslouchat, neprosazovat se, „utišit sebe, aby zazněl ten druhý“.„Učily jsme se ale také navzájem, jak přemýšlet, jak se doplňovat, aby fungoval lidský a pracovní vztah., “ dodáv& aacute; Zdenka Brungot Svíteková. Pomáhat jej rozvíjet - v tom spočívala úloha kouče (Bush Hartshorn).
Druhý týden byl věnován fyzickým aktivitám a společné práci s tanečníky na jevišti. Na otázku, jak se lidé bez taneční průpravy na scéně „hýbají“, odpovídá Barbora Látalová „Krásně, jejich těla reagují přirozeně, to, co dělají, dělají opravdově, spontánně...“.
Pro obě skupiny, profesionální tanečníky i participanty, tu vyvstávají zvláštní, trochu & bdquo;riskantní“ okolnosti. Diváci musí opustit poklid a jistotu hlediště a vstoupit na scénu, profesionální tanečníci se vzdávají bezpečí a izolovanosti na jevišti a vydávají se napospas „jiným“. Upouštějí na okamžik od své profesionální nadřazenosti a působí a nacházejí se ve stejné rovině, jako ti, kdo žádné zkušenosti nemají. Kontrast profesionálů a amatérů je jen kontextem, referenčním bodem. „Práci se snažíme koncipovat jako prostor, kde posuzováni a strach jsou irelevantní, nejde tu o žádnou konfrontaci, ale o to, aby každý byl tím, k ým je...“ poznamenává Zdenka Brungot Svíteková „Všichni jsme v jednom prostoru, i když s různými schopnostmi a dovednostmi a společně i s divákem vytváříme představení, “ dodává Barbora Látalová.
V Budapešti zastoupili participanti nejprve diváky, aby se vyzkoušelo, jak budou reagovat. Někdo se chtěl hned „hýbat“, někdo byl rezervovanější, potřeboval se nejdříve dívat, měl hodně otázek. Ověřovalo se, jak by se běžný divák mohl zapojit, jak tomu může rozumět.
Postupně se vyvíjela struktura blížící se představení a poslední den v rezidenci byla prezentována veřejná ukázka v divadle. Po ní následovala v Budapešti diskuze „naruby“. „Ptaly jsme diváků, abychom se dozvěděly, jak to zažívali a zda jim to připadalo smysluplné,“ říká Zdenka Brungot Svíteková.
V Lublani byly podmínky mimořádné v tom, že se právě chystala konference sítě „Be SpectACTive!“ za přítomnosti mnoha odborníků. Český projekt, který ve své koncepci vychází ze základního zadání - zapojení a aktiva ce diváků, inspiroval k diskuzi o formě a smysluplnosti celého programu.

V těchto oamžicích probíhá v Divadle Ponec dolaďování finální podoby představení, které se v České republice poprvé uvádí 19. dubna.
Přejeme Barboře Látalové a Zdence Brungot Svitekové a celému tvůrčímu týmu, aby i v Praze našly vstřícné diváky a mohly projekt dále rozvíjet v praxi.

www.divadloponec.cz