Scéna.cz 

"3 české kvartety" Pražského komorního baletu

Do nové sezóny vstupuje Pražský komorní balet s představením ve znamení Roku české hudby. Pod názvem "3 české kvartety" je mohli diváci poprvé shlédnout v neděli 5. října 2014 ve Stavovském divadle.
Jako první byl na pořadu "Slovanský kvartet" Antonína Dvořáka v choreografii Mária Radočovského za živého hudebního doprovodu Zemlinského kvarteta. Na scéně se objevuje "kvartet" tanečníků a "kvartet" tanečnic - všichni oděni v kostýmech nazlátlých barev podzimu, ženy v jednoduchých elegantních šatech ke kotníkům (kostýmy Monika Kletečková a Mário Radočovský). Na chvíli se stávají ilustrátory Dvořákových melodií vyjadřujících okamžiky pohody a radosti ze života. Ilustrátorská role jako by byla ještě zvýrazněna pozicí hudebníků vpravo v popředí scény v prvním plánu, kam nejdříve spontánně směřuje pozornost.

Muži a ženy navazují citové vztahy v různých konstelacích - žena se snaží upoutat muže, který má zájem o jinou, dvě usilují o téhož hrdinu anebo naopak dva muži o stejnou dívku. Ve vzájemném přibližování a odmítání se střídají kontaktní figury s rozložením akcí po celé ploše v krokových vazbách, sériích skoků, běhu, někdy zpestřené variacemi folklórních prvků. Uplatňuje se zde také světelný design (Jakub Sloup)- osvětlení s "porozuměním" měnící směry a úhly, kde lépe vynikne "reliéf" choreografie a technika interpretů (Lenka Bílková, Jaroslava Janačková, Alena krivileva, Jitka Tůmová, Patrik Čermák, Tomáš Červinka, Oliver Mahar, Vojtěch Rak).

Druhá abstraktní skladba nazvaná "Černé zrcadlo" - podle obrazu Vladimíra Houdka v choreografii Hany Polanské Hudečkové na hudbu Vladimíra Sommera ( Smyčcový kvartet d-moll) směřuje svou koncepcí spíše do budoucna. Autorka ji popisuje jako "hledání definice vztahu mezi jazykem těla a obrazovým ztvárněním". Dílo se podle toho vyznačuje důrazem na vizualitu - jako dekorace a "spoluaktér" velkoplošná projekce Houdkova obrazu ale především hned v počátečním obraze, kde spatříme polonahou postavu otočenou zády - nejprve ani není jasné, zda je to muž či žena. Je připoutána k povrchu jeviště ohromnou černou "sukní". Postava rozehrává zádové svaly a vytváří zvláštní iluzivní podívanou. Přidávají se paže, trup se stáčí, padá k zemi, rozsah pohybů nabývá na objemu, ale černá látka, která se při tom skládá do křivek drží - nyní už víme - tanečnici - pevně a nepustí ji z místa. (Podobná situace je využita v inscenaci "Korekce" sdružení VertTeDance).
První úsek končí a tanečnice mizí pod černým suknem. V další fázi povstává z temnot látky "nahý" muž a "nahá" žena v tělových trikotech - Adam a Eva? K nim se posléze přidává další pár. Tento "kvartet" se proměňuje postupně v jakési mechanické loutky, které jednotvárně "geometricky" vztahují paže a nohy do "rytmu" moderní Sommerovy hudby bez nějakého náznaku perspektivy k nečekanému konci.

Vrcholem komponovaného večera byla obnovená premiéra skladby "Z mého života - Smyčcový kvartet Bedřicha Smetany" v choreografii Pavla Šmoka, poprvé uvedená v roce 1983, v novém nastudování Kateřiny Dedkové-Frankové.
Oproti předchozím dvěma kusům se zde nachází hudba i tanec ve vzácné rovnováze. Diváci si mohli připomenout četné typické a obdivované prvky Šmokova choreografického rukopisu. Plastickou choreografii, křehkou lyriku zamilovaných, bujnost a rozvernost soupeřících chlapců, vzdušné dlouhé linie skoků, komiku folklóru. "Minimalistické" kostýmy - rozevláté bílé sukně žen, bílé košile a černé kalhoty tanečníků jsou dostatečnou "dekorací", která nechává vyniknout kráse tance v harmonii s hudbou, přestože jde o hudbu, kterou Smetana skládal dva roky po svém ohluchnutí a vyrovnával se v ní jen obtížně s touto nevyléčitelnou chorobou.
Šmokova choreografie ukazuje se, že osvědčené hodnoty nepodléhají času a mohou potěšit v každé době. Její zařazení na závěr zhodnotilo celý program, jehož velkým plus byla i volba hudby a její interpretace Zemlinského kvartetem.