Scéna.cz 

Popelka - štěstí na druhou

K nejrůznějším verzím POPELKY, která nepatří ke klasickým baletům s danou "petipovskou" osnovou, přibylo v roce 2012 nastudování Holandského národního baletu za spoluúčasti San Francisco Ballet. Tato Popelka, balet ve třech aktech, se během února dostala prostřednictvím přenosů cyklu balet v kině do povědomí globálního publika.
Základem zůstává Prokofjevova hudba, libreto zpracoval Luis Craig podle německé pohádky bratří Grimmů, režie a choreografie se ujal Christopher Wheeldon, čerstvě vyznamenaný cenou britské kritiky National Dance Award za rok 2013 a výpravu navrhli Julian Crouch - scéna a kostýmy, Natasha Katz- osvětlení, video Daniel Brodie a Basil Twist.

Dramaturgie zachovává podstatu archetypálního příběhu ve svěží formě, něco dodává - vedle Popelky a prince propadne citovému vzplanutí ještě jeden pár, něco upravuje kvůli logice - princ se setká s Popelkou v převleku už při zvaní na ples a cit má tak čas se rozvíjet neboť z klasických tří plesových nocí zbyla jen jedna. Nevyhýbá se ani vtipným aktualizacím (nevlastní matka podlehne alkoholu a způsobí trapný výstup na plese) a především je akční, rychlá, neponechává žádná odpočinková hluchá místa, stále se něco děje, jeden výstup neznatelně se přesmykne v druhý. Střídají se nálady - vážná, lyrická a ironie, nadsázka, jemný humor - ten chybí málokde i ostřejší komika.
Už v prologu, který představuje hlavní protagonisty v dětství, je jasné, že bude na co se dívat a nepůjde jen o tanec. Po modré obloze táhnou mraky a přelétají černí ptáci - hlasatelé tragédie, která se odehrává na zemi. Malé dívence umřela matka. Po pohřbu pláče dívka - budoucí Popelka na matčině hrobě a z nebe se snáší déšť, který donutí čtyři gentlemany v modrém rozevřít modré deštníky. Tito čtyři pánové přicházející z neznáma se už od Popelky neodloučí a stanou se jejími stálými ochránci - jsou to "sudičky". Z vláhy nebes i nešťastných očí vypučí tři výhonky, které záhy vzrostou v jediný ohromný nádherný strom. Je to kouzelný strom, dokáže měnit svou barvu a sídlí v něm mnohé nadpřirozené bytosti, jak se později ukáže.
Na zámku, kam se přemístíme, aniž bychom vůbec vnímali nějaký posun na scéně, kde se náhle vyloupne nazdobený interiér, zatím provádí lotroviny malý princ se svým společníkem Benjaminem. Perou se, zlobí guvernantku a vrcholem je roztomilé "pas de troix", kde je guvernantka učí tančit.

Oba hrdinové už dospěli a pohádka se dostává do svých vyjetých kolejí. Princ (Mathew Golding) se má oženit a přehlíží si galerii portrétů vdavkechtivých kandidátek. Zde zaznamenáme další ze sofistikovaných inscenačních legrácek - Benjamin (Remi Wortmeyer) komentuje ironicky kvality vyobrazených dam a těm na obrazech narůstají rohy, kníry, tloustnou a vůbec "nabývají" na kráse. Scénografie podobnými triky jen hýří. I takové prozaické prostředí jako je kuchyně proměňuje v pohádkové místo. Otec s macechou a nevlastními dcerami sedí okolo otáčejícího se a pojíždějícího stolu, kolem pobíhá Popelka snažící se marně všem vyhovět. Když už jsou ústrky příliš velké, zasahují čtyři muži v modrém - "sudičky" a pozdvihují - do slova i symbolicky Popelku nad tvrdou realitu. Kuchyně si zaslouží pozornost i scénicky - vpravo bílý krb s vysokým komínem, v diagonále se táhne stěna a okraj střechy, za nimi noční hvězdná obloha, vše v záplavě namodralého světla.
Pozoruhodný je ale každý ze scénických obrazů, nevíme zda si vybrat mezi plesovým sálem s lustry, hvězdnou nocí nebo kouzelným stromem, který "vybaví" Popelku na ples - oblečena ve zlatých šatech se zlatými střevíčky vyjíždí z něj na voze s květinovými koly taženém bělouši.

Choreografie vychází z neoklasiky, mísí tanec s pantomimou, hraje gestikulací i mimikou, je "mnohomluvná" - "každá nota je vytančena". Vedle pádícího času pozemskému uplývá odlišný - zpomalený čas světa nadpřirozených bytostí. Popelka (Anna Tsygankova), která ve svých sólech jako by se v rozvernosti vyhýbala každé klasické pozici, stále ve výbojné konfrontaci vůči nevlastním sestrám, zvážňuje a zklidňuje se v doprovodu modrého kvarteta. Obyvatelé kouzelného stromu - duchové Jasu, Ladnosti, Velkorysosti a Tajemna se svým doprovodem tančí slavnostně a obřadně a každá z družin vždy ustrne v nádherném živém obraze.
K běžnému životu patří komické půtky a šarvátky sester, naparující se macecha a příliš hodný otec.
Z klasických struktur jsou vyzdvižena dueta hlavních protagonistů. První duet - sbližování na plese v intimitě prázdného sálu- je nesmírně lyrický, průzračně čistý, až puristicky střízlivý a civilní, chudý na figury, jako kdyby se spolu domlouvali dva teenagerové - a tak to také vlastně je - kteří chtějí zůstat cool. Pohyby jakoby potlačovaly radost, která se ale nedá utajit. Druhý duet svatební je prostorově rozsáhlejší s vysokými zvedačkami a dalšími nutnými ozdobami, dynamičtější a vášnivější.
Sbor na plese je rafinovanou férií pastelových barev vířících ve vzdušném valčíku, postupující nejen v pravidelných řadách ale i rozličných ornamentech a křivkách. Sám ples je nejvíce nabit nečekanými peripetiemi - sestry se ztrapní samy (i když ta lepší nakonec ke štěstí přijde s Benjaminem), podroušená macecha předvádí přímo chaplinovskou scénku, zasáhnou také cizokrajné krásky, ale ani ty se svou show prince nezaujmou.

Snad nejkouzelnější grotesku představuje zkoušení střevíčku ve třetím dějství. Před oponou je řada židlí, na níž se střídají všemožné ženštiny a snaží se obout střevíček pod dohledem rytíře ve zlatém brnění. Když se ukáže, že ani jedna noha nevyhovuje, přítomné dámy zmizí, opona se zdvihne a židle odlétají a srocují se do oblouku nad kuchyní, kde zkoušení střevíčku pokračuje. Přestože macecha natlouká střevíček na nožku své dcery palicí, nepomůže to. Musí opět zasáhnout osud - sudičky, aby pravda vyšla najevo. Pak už nezbývá než svatba a to dvojitá - princ a Popelka a Benjamin a jedna ze sester - pod patronací kouzelného stromu, na němž nyní září palácové lustry jako svíce na vánočním stromečku.

Balet Popelka je sice uzpůsoben pro současnost a pro dnešního i dětského diváka, ale nechybí žádná z podstatných pohádkových struktur. Taneční příběh je vyprávěn srozumitelně, bez psychologizování, bez přehánění a přehrávání v dokonalém propojení pohybu a hudby. Interpreti se vyjadřují přirozeně a spontánně bez okázalosti a potřeby vydávat na odiv své "nenápadné" mistrovství podtržené nenápadnou harmonií umírněné barevnosti kostýmů hlavních postav a poetikou scénografie. V Holandsku se vynikající práce s light designem a videem stala už tradicí ať jde o jaké koliv představení. Slova jako úchvatný, okouzlující se zdají být příliš nevýrazná chceme-li označit, jak se to zdařilo v případě Popelky. Popelka je prostě pohádka s velkým P.