Scéna.cz 

Hudební rozhledy 09/13

Půvabné, přepůvabné pianistce Lise de la Salle je pětadvacet, hraje od čtyř let, bylo jí devět, když její vystoupení vysílal živě francouzský rozhlas, od třinácti naplno koncertuje všude po světě. Neexistuje žádný významný orchestr, u nějž by nehostovala, není žádná významná koncertní síň, ve které by ještě nevystoupila. Je žačkou Pascala Nemirovskeho, ale její styl hry sahá ještě hlouběji i do francouzské tradice, pro lecjaké pianistické zásady šla také za Geneviève Joy Dutilleux. Poslední CD sólistky je lisztovské a ověnčené odbornými cenami, ale Diapason d´or nebo Gramophone Editor´s Choice mají rovněž nahrávky s díly Šostakoviče, Prokofjeva, Liszta, Rachmaninova či Ravela. Také Chopinovy skvosty nahrála, Balady i 2. klavírní koncert, a francouzská firma Naïve má se svou hvězdou další nahrávací plány. Samozřejmě, že tato podmanivá Francouzka křižuje světem, a Klavírní festival Rudolfa Firkušného, který v listopadu startuje svůj první ročník, jí dal rovnou závěrečný recitál.

Téměř ve stejném termínu jako loni se opět během června a července zaplňovaly sály pražských hudebních center, aby hostily devátý ročník festivalu Prague Proms. Festival, jenž za rok oslaví kulaté desáté výročí a který založili členové Českého národního symfonického orchestru a jeho agentury. Především Janu Hasenöhrlovi, agilnímu organizátorovi a vynikajícímu trumpetistovi, vděčíme za to, že v létě, kdy v Praze převažují spíše tzv. turistické koncerty, si lze zajít na skvěle míchaný pohár z více žánrů, kde převládá klasika tzv. lehčího typu a hvězdné jazzové pochoutky. Tak jsme zároveň oslavili osmdesátku Libora Peška, šéfa ČNSO, slyšeli hity z filmové hudby, viděli pražský debut kytaristy Johna Pizzarelliho, viděli a slyšeli „štěkat“ na všech čtyřech herce Murraye Abrahama, smáli se opět gagům rakouských Mnozil Brass či našich cimrmanologů, byli v úžasu na dalším hvězdném koncertu trumpetisty Wyntona Marsalise a jeho bandu, stejně jako modernějších znovuzrozených Brecker Brother.

Státní divadlo v Norimberku každoročně nabízí svým divákům bohatý repertoár, sestavený z oper, operet, muzikálů, činoher i baletů, doplněný celou řadou symfonických i komorních koncertů, které zajišťují Norimberští filharmonikové v čele se svým současným šéfdirigentem Marcusem Boschem. Hudební divadlo nabídlo v uplynulé sezoně svým návštěvníkům šest operních a dvě operetní premiéry a dalších šest obnovených operních inscenací (mezi nimi i Janáčkovu Věc Makropulos ve skvělé Carsenově režii, s níž divadlo hostovalo také v Brně), jednu dětskou operu a další operetu. České diváky jistě potěší vedle Věci Makropulos i uvedení Dvořákovy Rusalky, která byla nastudována v koprodukci s operou v Monte Carlu. Koprodukční inscenace, rozšiřující repertoár většinou o méně známé tituly, jsou v Norimberku uváděny stále častěji: také poslední premiéra uplynulé sezony Rameauovy opery Platée byla uvedena v přenesené inscenaci z Opéra National du Rhin ve Štrasburku z roku 2011.

V dějinách opery existuje patrně jen jeden případ, kdy vynikající představitel malíře Cavaradossiho z Pucciniho Tosky opravdu umí ve svém civilním životě vzít paletu do ruky. Je jím český tenorista Otakar Mařák. U jeho kolébky, která jen shodou okolností stála v maďarské Ostřihomi, se 5. ledna 1872 sešly rozhodně dvě sudičky, ta jedna mu dala malířské vlohy, ta druhá pěvecké mistrovství. Obojí nadání bylo tak říkajíc v genech. Mařákův otec byl sice úředníkem rakouských státních drah (proto ho také služba zavála i s celou rodinou až do Uher), ale jeho bratrem byl slavný český krajinář Julius Mařák. Naopak hudební talent se projevil u obou Otakarových sourozenců, bratra Jana a sestry Jiřiny. Po přeložení otce do Prahy oba vystudovali konzervatoř a stali se členy orchestru pražského Národního divadla, Jan jako houslista koncertním mistrem a Jiřina harfistkou. Mladého Otakara zlákalo malířství. Nejprve vystudoval Umělecko-průmyslovou školu a pak Akademii.