Scéna.cz 

Great Czech Conductors – Karel Šejna

Do dějin české hudby druhé poloviny 20. století se zapsala početná plejáda velkých dirigentských osobností. Pomineme-li ty, kteří se soustřeďovali především na oblast opery, pak v koncertní sféře vstoupili do širšího povědomí zejména umělečtí šéfové našich špičkových orchestrů, v prvé řadě České filharmonie. Odchod Rafaela Kubelíka v roce 1948 předznamenal celé následující období, dnes symbolizované především dvěma jmény – Karel Ančerl a po něm Václav Neumann. Působení obou lze označit za éru v pravém slova smyslu. Při tomto hodnocení by se však nemělo zapomínat, že po jejich boku – nikoliv v jejich stínu! – stáli u dirigentského pultu našich filharmoniků další, kteří éry svých šéfů spoluvytvářeli. A je dobře si je po zásluze připomínat.

Patří k nim i Karel Šejna (1896–1982). S Českou filharmonií prožil plných padesát let; nastoupil sem původně jako kontrabasista. Jako dirigent vyzrával v éře Talichově a Kubelíkově, aby se v poválečném období vypracoval v uznávanou osobnost. Post šéfa mu v roce 1950 unikl jen zásahem „z vyšších míst“, ale přiznejme, že tehdejší jmenování Karla Ančerla rozhodně mělo svou oprávněnost. Až do konce své umělecké dráhy tedy Karel Šejna zůstal druhým dirigentem ČF. Řídil ji na téměř 600 koncertech a také s ní natočil řadu gramosnímků. V rámci archivní edice Great Czech Conductors, kterou nyní vydává společnost Supraphon, byly některé z nich vybrány pro dvoudiskový profilový komplet. K prezentaci Šejnovy osobnosti měl editor – v tomto případě Matouš Vlčinský – dvě základní možnosti. Buď vybrat něco z jeho četných nahrávek českého repertoáru (Šejna s filharmoniky natočil mj. Smetanovy symfonické básně včetně Mé vlasti, tři z Dvořákových symfonií i dvě symfonie Zdeňka Fibicha), anebo sáhnout k dílům evropských klasiků. Vlčinský se rozhodl pro druhou eventualitu. Dokázal se však přitom úspěšně vyhnout beztvaré všehochuti. Jeho výběr má znatelnou dramaturgickou linii danou tvorbou skladatelů spjatých s Vídní – Mozartem, Beethovenem, Schubertem a Mahlerem. A je zajímavé, jak si v této konfrontaci jasně uvědomíme, kolik společných rysů a návazností tito mistři mezi sebou přes veškerou svoji jedinečnost mají.
Celý komplet je důstojnou Šejnovou vizitkou. Z nahrávek cítíme, s jakou pokorou a precizností přistupoval k partiturám, do jakých detailů rozkrýval možnosti, které nabízejí, a jak těchto možností využíval k co nejživotnějšímu podání. Příznačná pro něho byla zejména práce s kontrasty, střídání vyhrocených dramatických momentů s širokými melodiemi, razantní dynamické změny. Poznáme to hned na jeho Mozartovi. Symfonie č. 38 D dur „Pražská“ mu už svým charakterem k tomu skýtá mnoho příležitostí, ale stejným způsobem Šejna staví i obě operní předehry, k Figarově svatbě a k Titovi. Současný trend tíhne k poněkud komornějšímu podání – tady znějí dramatičtěji, čímž působí méně koncertantně a více jako předznamenání děje. Velkým zážitkem kompletu je Beethovenova Symfonie č. 6 F dur „Pastorální“ – zdá se, že šlo o Šejnovu „srdeční záležitost“. I po letech cítíme, s jakou energií a jakoby jedním dechem ji podává. A na výkonu orchestru je znát, nakolik byl s jeho taktovkou sžit. Na Schubertově Symfonii č. 8 h moll „Nedokončené“ můžeme právě vysledovat ony vzájemné souvislosti mezi generacemi vídeňských mistrů a zároveň – a to už je zásluha Šejnova pojetí – i vazby mezi klasicismem a romantismem. Nahrávka Mahlerovy Symfonie č. 4 G dur je z vybraných ukázek nejstarší. Pochází z jara 1950. Mahler v té době nebyl zdaleka tak často uváděn jako dnes. Šlo tedy o dramaturgickou zajímavost, s níž orchestr neměl na rozdíl od Mozarta, Beethovena či Schuberta větší zkušenost (pravidelně začal Mahlera uvádět s ČF až Václav Neumann). Přesto výsledek tu zní stylově, „mahlerovsky“, což Šejnovi slouží ke cti. A když se v závěrečné části s texty z Chlapcova kouzelného rohu ozve stříbrný soprán Marii Tauberové, je to jen připomínka další legendární osobnosti z historie české hudby.

SUPRAPHON SU 4081-2
Great Czech Conductors – Karel Šejna
Wolfgang Amadeus Mozart: Le nozze di Figaro, KV 492 (předehra), Symfonie č. 38 D dur „Pražská“, KV 504, La clemenza di Tito, KV 621 (předehra), Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 6 F dur „Pastorální“, op. 68, Franz Schubert: Symfonie č. 8 h moll „Nedokončená“, D 759, Gustav Mahler: Symfonie č. 4 G dur
Maria Tauberová – zpěv, Česká filharmonie, dirigent Karel Šejna
Archivní nahrávky Supraphonu z Rudolfina a studia Domovina v Praze z let 1950 až 1962, hudební režie Ladislav Šíp, Miloslav Kuba, Josef Brachtl a Jan Seidel, mistr zvuku František Burda. Digitální remastering 2012 Jan Lžičař, editor Matouš Vlčinský. Celkový čas 2:25:51; Zdroj Hudební rozhledy 10/12 - Jaroslav Someš