Scéna.cz 

Umíněnost ztracených (a právě objevených)

Nejen bílou ale i další barevné odstíny vnesli do spíše šedivého tanečního podzimu Dekka Dancers - sdružení tanečníků a tanečnic, kteří se nespokojují s možnostmi nabízenými v rámci baletního souboru ND pod ochranou Petra Zusky a chtějí dělat více a jinak. Iniciativa vyšla od Tomáše Rychetského a Viktora Konvalinky, kteří zde mohou více rozvíjet své choreografické vlohy. Soubor má v současnosti v repertoáru na 13 choreografií nejen od výše jmenovaných ale i od Hany Turečkové, Sylvy Nečasové a Emira Faddy.
Jedna z nich - UMÍNĚNOST ZTRACENÝCH - dala název prvnímu vystoupení na Nové scéně ND 24. listopadu 2010.

Začátek patřil bílé. „White is Colour of Sorrow“ je choreografie Hany Turečkové na podkladě Koncertu pro klavír a smyčcové nástroje od Alfreda Schnittkeho z roku 1979, v němž se skladatel vyrovnává s obtížným životním úsekem. Neudiví, že pocity absurdity, chaosu a samoty jsou mottem skladby, kde bílá je podle východní tradice barvou smutku. Sedm „nahých“ tanečníků - pět žen a dva muži - tělových trikotech se obléká do bílého a dává se v rozkročených postojích se sníženým těžištěm do úporného boje s těžkostmi života. Pohybová synchronnost skupiny se někdy rozpadá a každý je odkázán sám na sebe. Kmitání svěšených rukou v předklonech evokuje klávesy na klavíru, jehož zvuky „přehlušují“ svou intenzitou taneční dění. Z mírné ochablosti vytrhuje diváky změna scénického obrazu. Zavěšeny ve čtyřech řadách nad jevištěm se blýskají ohromné vodní kapky – ve skutečnosti jsou to igelitové sáčky naplněné vodou a nasvícené. Dva krajní budou proděravěny a voda z nich začne bude stékat na jeviště jako ze sprchy. Jde snad o „životní sprchu“ ? Tanečníci se „sprchují“, plazí se ve vodě a různými způsoby se máčí. Zdá se, že žádné „progresivní“ představení se dnes už bez nějakého „mazacího“ materiálu neobejde. Oba protagonisté – Alexandr Katsapov a jeho partnerka Ivana Mikešová prudce zvyšují energetickou hladinu, v níž spouštějí svůj brutální duet. Agresivními gesty vyjevují vzájemnou nenávist, touhu, odpor a emocemi zaplňují téměř fyzicky celý prostor. Syrovost a drsnost posléze ustupuje a do hry vstupují další aktéři. Přesto na konci nacházíme hlavního hrdinu, svíjejícího se ve světelném kruhu, opuštěného ode všech.

O modrou a červenou rozšiřuje barevné spektrum „ malá hříčka o hrdinech naší doby“ , jak svou choreografii „Umíněnost ztracených“ charakterizovali Tomáš Rychetský a Viktor Konvalinka. Patrně tedy nepůjde o žádné hluboké filozofování. Nástup supermana v modročerveném úboru za doprovodu znělky a smíchu diváků nás v tom jen utvrzuje.

Další legráckou je spartakiádní výstup čtyř neviditelných cvičenců s neonovými tyčkami, jednou ve funkci bojového meče, podruhé pušky, kytary - anebo –penisu.
Stále přítomnou rekvizitou je pět různě přestavovaných matrací, na nichž si jako na trampolíně ve svých partech „zařádí“ jak ženy tak muži. Z pěti matrací je „vystavěno pět pokojů v paneláku“. Trčí z nich ruce, nohy a další části těl gestikulujících párů, které se v nich v noci ukládají ke spánku. Ráno se matrace – zdi pokojů - mění na auta a muži v nich odjíždějí za svými povinnostmi.
Poodstoupením ze hry je výstup Viktora Konvalinky s partnerkou, který si snad lépe na tělo ušít nemohl. Slova neotřelost, originalita, preciznost jen abstraktně vystihují, co vlastně vidíme.
Po tomto intermezzu přichází ke slovu opět humor – dochází k hádce mezi partnery až se všichni spoří se všemi, gesta odsekávaná jako na filmovém pásu. Jako v každé dobré story se všichni nakonec smiřují a spokojeně se pohupují v rytmu disko.
Představení hýří spoustou nejrůznějších nápadů, hravostí, vtipem, „artistikou“ na matracích (trampolínách) a hlavně - tanečníky baví, což u obecenstva platí nejvíc, jak ukazovala reakce.

Na počátku bílá na konec černá – převládající barva posledního kusu, choreografie Emira Faddy „Side Effects“. Je pestrá ne barvami ale různými rekvizitami, strukturou choreografie a prací se světlem. Také zde se skví Viktor Konvalinka. „Přetahuje“ po scéně nejdříve světlo z projektoru, pak pruh nadouvajícího se igelitu. Ve stejném okamžiku jej vidíme tančit na obrazovce společně s dalšími. Obrazovka umožňuje nezvyklé pohledy z různých stran a směrů jinak divákům v hledišti nedostupné. Jakoby se zde dívali do ruky sochaři vysekávajícímu sochu. Sochařství asociuje i choreografie. Na scénu se přenesli osoby z obrazovky – tvoří teď nezávislé páry. Vlevo se jeden z nich zmítá v nezřetelném igelitovém chumlu. Škoda, že zahlédneme tu a tam jen paži nebo nohu a nic více - sochařský materiál z něhož postupně vystupují tvary? – zamýšlený efekt se tu spíše míjí účinkem. Tanečníci ve dvojicích se kolem sebe ovíjejí a proplétají jako na hadi kolem Laokoonova těla na jeho soše, jakoby navzájem vyplňovali nebo kopírovali prostor, aby nezůstal prázdný. Kde ustoupí tělo, paže jednoho, přichází plynule tělo druhého. Páry se rozpadají, jednotlivci se osamostatňují nebo přeskupují do nových konstelací řízeny hybatelem – opět Viktor Konvalinka, který všech osm DekkaDancers usazuje v závěru na okraj jeviště.
Vedle něj tančí Alexandr Katsapov a Tomáš Rychetský, a tak může vyniknout Konvalinkův „drive“, jeho lehkost a ohebnost, které jeho kolegové - taneční stálice - v takové míře nevykazují.

Jak postupovala barevnost představení, jakoby se měnil se i jeho charakter. Od z počátku lehce vybledlého přes sytou barevnost k vážnější černi.
Pokud si Dekka Dancers udrží laťku tak vysoko, jak si nyní nasazují, mohou se jakožto členové spíše konzervativního tanečního tělesa ND, kteří zde vstupují na parket někdy příliš extravagantního contemporay, z diváckého hlediska stát vítaným kompromisem.