Krvavými prsty potřísnil včera Petr Lanta hronovské divadlo. Rudé skvrny navždy poznamenaly divadelní oponu a nesmyla je ani přivolaná Banquova armáda. A co víc. Petr Lanta přejmenoval Jiráskovo divadlo na Divadlo Dr. Krásy. Zakrýt Jiráska si před ním dovolili jen fašisté! Hnuly se však hronovské lesy a Jirásek z lůna mrtvého českého národa zrozený Lantu propíchl. Téma přehnaných ambicí, téma vědomého hřešení, jež vede k nucené zkáze, téma divadla a života, hry a životního postoje, tato témata otevřel včera Lanta razantně. Nelze myslím hodnotit jeho inscenaci měřítky běžné teatrologie, ani měřítky ryze divadelními. Je třeba nahlédnout jeho činnost z šíře pojetí celého jeho divadla. Lanta nabízí fascinaci vlastním snem, temnotou v sobě i kolem nás, ostýchavostí i odvahou. Lanta miluje odkazy, hru, propady, zoufalství, z něchž roste touha a víra. Klíč k jeho divadlu je klíč k nám samým. Klíč k divadlu v nás i nad námi.

Dokážeme stát tváří v tvář vlastní nedokonalosti a pohybovat se v ní jako v neznámém pralese, kde každý krok může být objevitelský i trpitelský, děsivý i krásný, nudný i nijaký? Dokážeme být přitahováni, v případě Lanty dokonce uhranuti vlastní nejistotou, bláhovostí svého snažení? Dokážete i přes to jít za svým cílem? Věřit v divadlo, jež není artefaktem, ale postojem, cestou... Lanta nenabízí jistoty. Být přítomen jeho představení je v mnohém utrpení a bolest. Navíc utrpení a bolest, které neočišťuje, ale člověk trpí a bolí.
Krvavé prsty Lantovy už nikdo z Hronova nesmyje. Bláznivá Lady Macbeth bude každou noc s lucernou chodit v jeho zdech a káňata a jiní dravci svá hnízda na střeše založí. Jejich zobáky a drápy všem Hronovským oči vyklovou. Nebude už více Aloise Jiráska. Jen Krása bude vládnout nad zdejší krajinou.