Inscenace pražsko-úpické Společnosti dr. Krásy Hra o Dorotě vzbudila na letošním Hronově velký a po delší době vyhraněně kontroverzní ohlas. Nejen tím vyvolala u mnohých vzpomínky na dávná hronovská účinkování Petra Lébla. Diskutovalo se o ní na všech včerejších rozborových seminářích a pochopitelně i v zákulisí. Rozhodli jsme se proto rozhovorem představit hlavního strůjce tohoto postmoderního mystéria, režiséra, zakladatele a šéfa souboru Petra Lantu.

Téměř nikdo vás tu nezná. Jako byste spadl z čistého východočeského nebe. Kdo vlastně jste?
Jsem z Úpice, tam jsem vyrůstal a chodil na základku. Pak jsem vystudoval chemickou textilní průmyslovku ve Dvoře Králové. Mezitím jsem dokonce rok studoval tady v Hronově na textilním učilišti v oboru s maturitou mechanikseřizovač textilních strojů. Oni se mě ale chtěli zbavit, vůbec jsem se tam nehodil, a tak mi dali výborný posudek že jsem studijní typ - a poslali na průmyslovku. Tu jsem dokončil, chvíli byl nezaměstnaný, pak pracoval v továrně, kde jsem měl dělat mistra, pak v kanceláři jako ekonom to byl začátek 90. let. Měl jsem jít na vojnu, a tak jsem raději podepsal civilku. Dva roky jsem pracoval v úpické Diakonii. To už jsem cítil, že potřebuju něco změnit, nebo v Úpici zůstanu do konce života, a rozhodl se jet do ciziny. Nejdřív jsem chtěl být námořníkem, pak žít v Anglii, ale nakonec jsem se dostal jen do Prahy, kde jsem poprvé mimo domov pracoval v Armádě spásy. To bylo v roce 1995, bylo mi třiadvacet. Najednou se ale zase naskytla možnost pracovat v Úpici v maličkých regionálních novinách, měsíčníku a později čtrnáctideníku Úpicko-trutnovsko - a tak jsem se vrátil. Ty noviny byly pro mě důležité. Vydávali jsme zprávičky ze života tamních lidí, viděl jsem, jak psané slovo na lidi působí, co se s ním dá dělat.

A co divadlo?
Já nebyl hned od počátku zapáleným divadelníkem. Závodně jsem běhal, zajímal se o přírodu, chodil na klavír, hrál na tubu v žákovské dechovce. A vedle toho dělal i divadlo. Poprvé jsem stál na jevišti ve 3. třídě v roli prvního trpaslíka v Hrubínově Sněhurce. Režíroval ji starý pan učitel Kábrt z Úpice a já pak s ním dělal ještě v několika pohádkách. Nejvíc mě ale poznamenal pan Švorčík z místní Jednoty divadelních ochotníků, který začal vést dětský soubor a dal mi první herecké základy. Zjistil jsem, že na jevišti je možné všechno ať je to jakkoli trapné nebo divné - pokud vím, proč to dělám. A toho se držím. Pan Švorčík po čase ale ztratil nervy a nechal nás být. Dal mi ale tajně klíče od divadla a já tam mohl ve svých patnácti zkoušet (bohužel po krachu mé inscenace Jiráskovy Samoty letos na jaře jsem je teď musel vrátit, už mě tam prý nechtějí vůbec vidět). Mít ty klíče bylo skvělé. Založil jsem vlastní soubor a začali jsme vytvářet vlastní inscenace Vraždu na statku, Pantátu Vohnouta, dvě tři za rok. Mnohé jsme ale nedokončili, nedovedli je k premiéře.

Říká se o vás, že jste dokonce ani nezkoušeli a rovnou šli na jeviště
Já jsem asi nejhorší režisér na světě. Ono to bylo nazkoušený, jen to vypadalo, že ne. Je fakt, že jsme ale zkoušeli dost různě. Třeba když jsem hrál hlavní roli v Moliérově Žárlivém Petříkovi, tak jsem často stál sám na jevišti a prosil herce, aby někdo ze zákulisí vylezl, abychom vůbec mohli pokračovat. Bouřily se nám tehdy hormony a v zákulisí se tvořily samé dvojice, které na divadlo myšlenky moc neměly

Přesto jste se rozhodl divadlo i studovat.
V osmnácti jsem se hlásil na režii na DAMU, ale nevzali mě. Vypadl jsem už v prvním kole. Ptali se mě třeba na mého oblíbeného herce a já napsal představitele Sandokana Kabira Bediho. Byla tam hrozná zima a já jsem v zimě apatický. Ale neodradilo mě to. Řekl jsem si, že budu dělat divadlo dál.

Studujete pokud vím na FF UK divadelní vědu?.
Na podzim půjdu do třetího ročníku.

Proč jste se rozhodl pro tento teoretický obor?
Já v životě trpím handicapem, že jsem studoval jen technické školy a všechno ostatní si nacházel sám. Šel jsem vždy intuitivní cestou, a tak jsem se ke všemu dostal šílenejma oklikama. Nejdřív abych si srovnal život - jsem začal studovat teologii. Vzali mě na Vyšší odbornou teologickou školu JABOK, kterou jsem fakticky dokončil až letos na jaře prací o českých lidových hrách, ve kterých vystupují nějací svatí. Mezitím jsem se ale přihlásil na evangelickou teologickou fakultu, kterou teď dostudovávám, a začal studovat divadelní vědu. Chtěl jsem ještě studovat právnickou fakultu, abych se stal bohatým právníkem a měl peníze na divadlo, a málem mě vzali. Myslím, že bych všechny školy zvládl. Jsem jak už napsali v mém posudku v učňáku studijní typ.

Mohl byste aspoň v nástinu vysvětlit svůj přístup k inscenaci Hra o Dorotě? V rozborech se myslím všichni až příliš nechali strhnout její formou, mně se však zdá, že to téma je pro vás důležitější, než by se na první pohled zdálo?
Důvodů, proč jsem vybral Hru o Dorotě, je víc. Kdybych měl o nich poctivě mluvit, bylo by to na dlouho. Jsem z Krkonošska, tak prvním impulsem byly tamní lidové hry. Použil jsem úpravu E. F. Buriana, ale vracel do ní některé části textů z původních her.. Je to mé vypořádávání se s mou divadelní zkušeností, ve které se mísí venkovská tradice se současným městským divadlem. Pokusil jsem se dojít k jakési syntéze, ukázat, že nemusí být jen jedna cesta, ale třeba jich je i víc současně a všechny mohou být správné.
Pak mě také fascinuje téma sv. Doroty. Ono je to vlastně bláznovství, milovat někoho a jít za ním i přes možnost blahobytu. Pro mnohé je šílená, ona však ctí vědomí vyššího řádu, který nás překračuje. A to je téma, které mě zajímá.
A další rovina už je čistě osobní, velmi intimní, a nevím, jestli o ní vůbec mluvit. Že je Dorota muž, není vůbec náhoda či schválnost. Mně se zdá, že muž se dnes stává stále víc ženou a žena mužem. Ony skutečně jak to řekl pan Zajíc na PC ženy utečou a zůstane - obětuje se muž. Hledám hranici mezi mužem a ženou a na sobě vidím, jak jsou prostupné. Já nejsem lovec, který by ulovil ženu jako kořist, který by se o ni dokázal postarat. Nejsem však ani žena. Je to velmi křehké, intimní a nechce se mi o tom mluvit. Říkám o sobě, že mám mužské tělo, ale ženskou duši.
O tom všem ta inscenace Hry o Dorotě aspoň pro mne je. Je zhmotněním mých vnitřních světů, mých vlastních představ na základě mých znalostí, vědomostí, pokusů, omylů i vizí. Zní to hloupě nebo možná banálně, jinak to ale teď říct neumím.