Scéna.cz 

Hotel Modrá hvězda: Kdo dnes hledá Modrou hvězdu?

Východočeské divadlo Pardubice uvádí divadelní adaptaci filmu HOTEL MODRÁ HVĚZDA. Režisér Petr Novotný vychází z dramatizace Petra Abrahama a Martiny Mejzlíkové a vrací na jeviště titul, který natočil Martin Frič během druhé světové války podle scénáře Václav Wasserman. Zdrojem nedorozumění této konverzační komedie jsou dva hotely stejného názvu – jeden na Žižkově, druhý na Vinohradech. V jednom čeká nevěsta, v druhém ženich. Situace se dále komplikuje přesunem na maškarní ples do Paláce Lucerna, kde zazní známý hit „Slunečnice“ a kde se pro jednoho ženicha objeví nevěsty dvě.

Inscenace nabízí výraznou roli Zuzany Nedbalové, která patří k nejzajímavějším postavám večera. V jejím charakteru se propojuje nezkušenost s touhou po světáctví a postupně i náznak vnitřního zrání. Karolina Šafránková dostává prostor tuto proměnu rozehrát s citlivostí i potřebnou lehkostí. Ve filmové předloze ji ztvárnila Nataša Gollová, což jen podtrhuje kontinuitu herecké tradice, k níž se inscenace hlásí.
Také další postavy – Milada, Strýc, Matka či trojice mladíků Tůma, Sojka a Junek – jsou vystavěny jako plastické, místy až pestrobarevné typy, které zůstávají jasně čitelné a divácky vstřícné. Právě tato typovost je jedním z pilířů inscenace a zároveň jejím vědomým návratem k poetice původního filmu.
A zde se otevírá podstatná rovina čtení celé inscenace. Nejde jen o převyprávění známého příběhu, ale i o určité gesto směrem k době jeho vzniku. Inscenátoři jako by vzdávali hold válečné tvorbě, která měla svou jasnou funkci – nabídnout únik, lehkost a naději v časech nejistoty. Otázkou pak zůstává, nakolik tento princip dokáže oslovit i dnešního diváka – a zda se nejedná spíše o vědomý návrat k tradici než o její aktualizaci.

Režie: zkušenost a jistota řemesla

Režisér Petr Novotný patří k výrazným osobnostem Východočeského divadla Pardubice, kde během své dlouhodobé spolupráce vytvořil desítky inscenací napříč žánry – od činohry přes komedii až po operetu a muzikál (My Fair Lady, Chicago, Noc na Karlštejně, Muž z kraje La Mancha, Zpívání v dešti). Tato šíře zkušeností se promítá i do jeho režijní práce.
Hotel Modrá hvězda potvrzuje jeho cit pro konverzační komedii, která stojí především na přesném rytmu, načasování a vedení dialogu. Novotný dává hercům prostor pro přirozenou situaci i drobnou improvizaci, aniž by se inscenace rozpadala. Schopnost udržet temporytmus a zároveň vystavět jasné oblouky jednotlivých postav patří k jeho silným stránkám.
Režie je v tomto smyslu jistá, přehledná a divácky vstřícná. Nesnaží se o radikální reinterpretaci, ale spíše o poctivé naplnění žánru a respekt k předloze.

Scéna a kostýmy: variace na jeden půdorys

Scénograf Ivo Žídek staví inscenaci na třech základních prostorech – hotel Modrá hvězda na Žižkově, jeho „nóbl“ protějšek na Vinohradech a stylizovaný palác Lucerna. Klíčovým prostředkem je točna, která umožňuje současné umístění dvou prostředí a jejich plynulé střídání.
Zásadní je přitom jednotný konstrukční princip: oba hotely sdílejí shodnou architekturu – schodiště, patro, dveře ve stejných pozicích. Liší se pouze vizuálním řešením. Změna dekoru tak neznamená změnu dispozice, ale proměnu společenského statusu. Žižkovský hotel působí civilněji, místy až provozně, zatímco vinohradská varianta akcentuje reprezentativnost a „lepší adresu“.
Tento princip se dále přenáší i do Lucerny, která vyrůstá z téhož scénického základu, jen jej posouvá do výraznější stylizace. Maškarní ples zde pracuje s efektem, světlem i pohybem a stává se vrcholem vizuální i společenské hry.
Významnou roli hraje také práce s detailem – od chaosu žižkovského hotelu v úvodu přes organizovaný provoz recepce až po výstup „Slunečnice“, který staví na stylizovaném obrazu společenské reprezentace. Scénografie je promyšlená, funkční a přesně slouží temporytmu inscenace. Zároveň však zůstává v rovině věrné reprodukce prostředí – více potvrzuje daný svět, než aby jej interpretovala.

Kostýmní výtvarník Roman Šolc pracuje s jasně čitelným principem – kostým je nositelem společenského postavení i profesní identity jednotlivých postav.
U reprezentativních figur, jako je generální ředitel či recepční, dominuje strohost, přesnost a formální elegance, která odpovídá jejich postavení v hierarchii hotelového světa. Podobně i Vladimír Rychta-Rohan se pohybuje v rovině kultivované společenské reprezentace.
Výraznější estetickou vrstvu přinášejí dámské kostýmy, především u Milady, kde se snoubí noblesa s okázalostí odpovídající jejímu sebevědomému společenskému statusu. Naopak Blažena Landová a Strýc jsou oděni střídměji, s důrazem na konvenci, řád a společenskou kontrolu.
Zajímavou linii představuje Zuzana, jejíž kostýmní proměna reflektuje vývoj postavy. Její všední oděv není degradovaný, ale drží jednotnou estetickou linku inscenace – je pouze střídmější. Detaily jako volány na halence či kombinace sukně a kalhot evokují její volnost, energii a určitou neukotvenost.
Specifickou polohu pak zastává trojice Tůma, Sojka a Junek, jejichž kostýmy podtrhují lehkost a nadsázku jejich bonvivánského světa, aniž by narušovaly celkovou vizuální stylizaci.
Kostýmy jako celek působí jednotně, esteticky vyváženě a přesně podporují charakter jednotlivých postav i společenský rámec inscenace.

Hudba a herecké výkony: typy, které drží svět inscenace

Hudba autorů Slávy Emana Nováčka a Ondřeje Soukupa vychází z filmové předlohy a přirozeně pracuje s jejím nejznámějším motivem – písní „Slunečnice“. Zároveň však rozšiřuje hudební plochu o scénickou hudbu, která propojuje jednotlivé situace a drží inscenaci v jednotném stylu.
Hudební složka nestojí v popředí, neusiluje o výraznou interpretaci ani dominantní komentář. Její role je spíše podpůrná – doprovází, propojuje a vyplňuje prostor mezi dialogy. Právě tato střídmost je v kontextu inscenace funkční, neboť ponechává těžiště večera na herecké akci a temporytmu konverzační komedie.

Karolina Šafránková jako Zuzana otevírá postavu motivem výuky italštiny – snahou být „světová“. Její Zuzanka je citlivá, neukotvená, zmítaná situacemi, které nedokáže plně číst. Právě tato křehká nevyzrálost se postupně proměňuje v náznak vnitřního zrání.
Veronika Malá coby Milada Landová představuje protipól – sebevědomou, pevnou a společensky ukotvenou ženu. Reprezentuje svět bohatství a statusu, zároveň však nese i vnitřní napětí a tvrdohlavou urputnost.
Jindra Janoušková jako Blažena Landová zosobňuje maloměšťáctví v jeho plné podobě – starostlivost přechází v hysterii, společenské ambice v tlak na okolí. Mužský protějšek, Strýc Rychta-Rohan v podání Zdeňka Rumpíka, je naopak akurátní diplomat, který se snaží vyhovět všem stranám. Neodolá výzvám společenské hry ani kouzlu Zuzany a pohybuje se mezi loajalitou a osobním zájmem.

Josef Láska jako Vladimír Rychta-Rohan ztvárňuje pragmatického mladíka oscilujícího mezi povinností a osobní touhou. V sentimentálním duchu se u něj postupně probouzí cit k Zuzaně – nikoli prvoplánově, ale jako přirozené uvolnění z předchozí společenské sevřenosti.
Trojice Tůma – Sojka – Junek (Petr Borovec, Štěpán Pospíšil, Jiří Hába) přináší do inscenace bonvivánskou lehkost a groteskní nadhled. Nejsou jen bezstarostnými umělci, ale zároveň postavami, které dokáží nést i profesní rovinu svých rolí.
Dvojice Generální ředitel (Petr Dohnal) a Recepční (Tomáš Lněnička) reprezentuje svět institucionalizované zdvořilosti – jejich projev je distingovaný, věcný a odpovídá společenské hierarchii, v níž se pohybují.
Herecký soubor jako celek působí sehraně a typově přesně. Postavy jsou jasně čitelné a funkční v rámci žánru. Zároveň však většina výkonů zůstává v rovině naplnění charakterů, nikoli jejich výraznějšího překročení.

Kdo dnes hledá Modrou hvězdu?

Film Hotel Modrá hvězda vznikl v roce 1941 v režii Martina Friče podle scénáře Václava Wassermana. V době svého vzniku plnil jasnou funkci – nabízel divákům únik z tíživé reality okupace a prostor pro lehkost, která tehdejší společnosti tolik chyběla.
Také dnešní doba přináší nejistotu a napětí, a není proto překvapivé, že se divadlo obrací k titulům, které dokáží nabídnout přehlednější, srozumitelnější svět. Pardubické nastudování tuto potřebu naplňuje – opírá se o jistotu režijního vedení, promyšlenou scénografii, kultivovanou vizuální stránku i sehraný herecký soubor.
Zároveň však zůstává otevřená otázka, nakolik tento návrat funguje jako aktuální výpověď o současnosti a nakolik jako vědomé ohlédnutí za tradicí, která má své pevné místo v kulturní paměti.
Hotel Modrá hvězda tak v tomto nastudování nabízí divákovi především možnost vstoupit do světa, který je přehledný, stylizovaný a bezpečně známý. A právě v tom možná spočívá jeho síla i jeho limit. A tak se znovu vrací otázka, která se nad inscenací nenápadně vznáší po celou dobu: Kdo dnes hledá Modrou hvězdu?

Petr Abraham a Martina Mejzlíková: Hotel Modrá hvězda

Předloha podle filmu Martina Friče a Václava Wassermana; režie Petr Novotný; scéna Ivo Žídek; kostýmy Roman Šolc; hudba Sláva Eman Nováček a Ondřej Soukup; texty písní Josef Gruss; choreografie Monika Němcová a Petr Červený; korepetice Radek Škeřík; asistentka režie Martina Mejzlíková a dramaturgie Jana Pithartová.
Osoby a obsazení: Františka Kubalová, sirotek (Karolina Šafránková); Vladimír Rychta-Rohan, dědic impéria Rychta-Rohan (Josef Láska); Milada Landová, jeho sestřenice a snoubenka (Veronika Malá); Matka, Blažena Landová (Jindra Janoušková); Strýc, komerční rada Rychta-Rohan (Zdeněk Rumpík); Generální ředitel hotelového koncernu Modrá hvězda (Petr Dohnal); Skladatel Tůma (Petr Borovec); Básník Sojka (Štěpán Pospíšil); Kuchař Junek (Jiří Hába); Recepční v nóbl hotelu Modrá hvězda (Tomáš Lněnička); Strážník (Radek Žák); Slečna Fafejtová, ředitelka hotelu Merkur (Dagmar Novotná); Zlodějka, specialistka na hotely (Martina Sikorová); Kolbaba, placený host v nóbl hotelu Modrá hvězda (Jiří Kalužný); Spratek, najatý pomocník zlodějky (Václav Franc j. h. nebo Marek Novotný j. h.); Vrchní v Lucerně (Vladimír Chmelař); Portýr v nóbl hotelu Modrá hvězda (Lukáš Kratochvíl j. h. nebo Michal Vraný j. h.).
Východočeské divadlo Pardubice. Psáno z druhé premiéry 12. dubna 2026

📘 www.vcd.cz