Scéna.cz 

Marie Durnová stěhuje své duše

Činohra Národního divadla Brno uvede 18. září 2020 premiéru hry Josefa Topola Stěhování duší. Inscenace se v Brně představí divákům vůbec poprvé. V hlavní – a jediné – roli exceluje Marie Durnová. Hra po dlouhých letech znovu oživí večerní program na Malé scéně Mahenova divadla.
Bývalá estrádní tanečnice Magdalena čeká – měsíc, rok či snad celou věčnost – se svým životem zabaleným do krabic a kufrů na jeden zásadní dopis od svého milence Roberta. Je připravena odstěhovat se a začít s ním nový skvělý život s výhledem na akát a pojišťovnu. Její osamělé čekání ve zšeřelém pokoji doprovází pouze neodbytné bušení do zdi – to nemohoucí sousedka Alžběta si ji žádá. Tahle situace, tenhle výjev, to je celý Magdalenin mikrosvět. Trávit jednotvárné dny mezi Robertem a Alžbětou, mezi snem a skutečností, mezi iluzí a pravdou. Mluvit s pavouky, spílat listonošce, hledat ztracené brýle. Jak ale chcete najít ztracené brýle bez brýlí? Z celé velikosti světa a života na ni zbyla pouze slova – vtipná, trpká i útěšná. Slova jsou pro ni zbraní a nástrojem, jak si s odvahou vyklestit cestu ven ze své sklepní potemnělé nory. Ze své samoty. Za jejím monologem se skrývá nostalgie, humor i lidskost každého bytí.

Vskutku nelehký úkol sólového partu připadl vynikající herečce a dlouholeté člence činoherního souboru – Marii Durnové. Během svého výstupu předvede dokonalou proměnu v pošetilou a tiše šílící opuštěnou ženu. V jednom z rozhovorů přiznala, že se této role „bojí“. Její nevšední herecký výkon však ukazuje tento prvotní strach jako naprosto zbytečný. K samotnému názvu hry podává své vlastní vysvětlení: „Důležitou roli ve hře pro mě hraje světlo. Žiju tady z božího světla, co den dá!, říká Magdalena. Ze sna, z polovědomí a ze tmy iluze se Magdalena stěhuje ke světlu, k poznání.“ Marie Durnová je v řadě třetí představitelkou Magdaleny – po Jiřině Jiráskové (Divadlo na Vinohradech, uvedeno jako scénické čtení na jaře 1989) a Jaroslavě Adamové (Městská divadla pražská, 1990).
Josef Topol napsal Stěhování duší roku 1986, tedy v době, kdy patřil mezi zakázané autory. „Osamělé bytí, povídání si sama se sebou je výrazným motivem hry, která je celá prodchnuta steskem po něčem živém – po živých lidech, kteří se odmlčeli nebo emigrovali; po živých slovech, která jako by vysychala. A přesto je Topolova hra plná naděje, odhodlání a touhy milovat a žít. Je oslavou života, třebaže s klaunsky smutným úsměvem,“ přibližuje atmosféru hry režisér
Štěpán Pácl.

S Josefem Topolem, jedním z nejvýraznějších českých dramatiků, je spojena především éra pražského Národního divadlo a Divadla Za branou v 60. letech. Jeho dvorními herci, kterým psal své hry „na tělo“ (Konec masopustu, Kočka na kolejích, Hodina lásky) byli Marie Tomášová a Jan Tříska. I díky jeho přičinění dosáhli tito dva herci hned na začátku své kariéry hereckého mistrovství.
Do moravské metropole se Topol vrací jako dramatik po padesáti letech, Stěhování duší je dokonce vůbec první brněnskou inscenací jeho díla po roce 1989. Současně se jedná o první setkání s dramatikou Josefa Topola i pro Marii Durnovou: „Setkávala jsem se s ním občas ve společnosti, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Viděla jsme kdysi Konec Masopustu a Jejich den, slavné inscenace Národního divadla z šedesátých let. Později Kočku na kolejích v Divadle za branou. Ale hrála jsem nakonec jen Chůvu v jeho překladu Romea a Julie v rámci Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě. Díky všemu, co jsem si od něj i o něm při studiu této role přečetla, si troufale myslím, že bychom si rozuměli. Možná bychom byli i přátelé. Rozhodně bych si to přála.“ Naopak pro režiséra inscenace Štěpána Pácla je to již po čtvrté, kdy se pouští do světa Topolových postav. V roce 2008 v divadle DISK inscenoval Konec masopustu, v roce 2013 natočil pro Český rozhlas Kočku na kolejích a v roce 2018 uvedl Hodinu lásky ve Studiu pražského Švandova divadla.

Inscenací ožije po dlouhé odmlce i večerní program na Malé scéně Mahenova divadla, která v posledních letech bavila především dětské publikum. Malá scéna se díky scénografii Michala Spratka promění v tajuplný suterén, kde se mezi zabalenými krabicemi a dalším harampádím skrývají snad všechny radosti a smutky, které si člověk s sebou nese po celý život. „Ne náhodou jsme zvolili prostor Malé scény, jdeme vlastně k Magdaleně domů na návštěvu. Bezprostřední blízkost umožňuje proniknout pod kůži příběhu, pod kůži postavy,“ dodává k volbě scény Pácl. Blízkost diváka s Magdalenou sedící ve svém pohodlném křesle skutečně podtrhuje nevšední divadelní zážitek. Na tuto intimitu není divák v Mahenově divadle zvyklý, zajisté ji však ke svému rozjímání nad osudem jedné staré dámy uvítá a děj jej o to více pohltí. Těžko v závěru říci, zda je hlavní hrdinkou příběhu Marie či Magdalena, to si bude muset každý divák rozhodnout sám.