Scéna.cz 

„Opery ve většině znázorňovaly mýtus a hrdiny doby,“ říká Jiří Nekvasil

Ač se to nezdá soubor opery Národního divadla žije v posledních dnech intenzivními hokejovými přípravami. Na jevišti Stavovského divadla padají jména jako Dominik Hašek, Jaromír Jágr nebo Milan Hnilička. vrcholí přípravy na uvedení světové premiéry opery Nagano, která vznikla na základě objednávky u skladatele Martina Smolky. Autorem libreta je neméně známý český divadelník Jaroslav Dušek.

Zodpovědnost za veškeré dění souboru opery má umělecký šéf Jiří Nekvasil. „Opery ve většině znázorňovaly mýtus a hrdiny doby. Hokejisté jsou v podstatě gladiátoři současnosti. Vítězství v Nagánu je určitě národním mýtem,“ říká o uvedení tohoto opusu a dodává: „Opera Nagano spojuje určitá témata a vyvolává diskusi, co vše dnes může opera ztvárnit. Z naší strany nejde o žádnou provokaci. Opera i hokej vyžadují obrovské energetické nasazení. Hokejisté i operní zpěváci jedou často nadoraz.“

Dále se zmínil o některých významových posunech: „Při gladiátorských hrách se prali otroci pro potěšení nejbohatších lidí společnosti. Dnes je tomu naopak – dvanáct skoro nejbohatších hraje hokej pro potěšení davu.“

Umělecký šéf Jiří Nekvasil vnímá svou funkci jako určitou logickou návaznost na studentské projekty a další aktivity, ale i na Mozartovské režie ve Stavovském divadle. Národní divadlo obklopuje určitá tradice, za níž je nutné nést odpovědnost. „Od samotného vzniku tu byl kladen důraz na mladý umělecký názor. Na výzdobě divadla se např. podílela mladá umělecká generace, žádní národní umělci. Tehdy nejprogresivnější umělci ukazovali, že Česko má mladou svébytnou kulturu. Od samého počátku se zde inscenovaly tituly, které razily cestu kupředu. Na druhou stranu je zde mýtus Národního divadla. Což je trochu vzrušující a zároveň zavazující. Najít hranici mezi tím – ctít tradici, ale zároveň posouvat a přinášet nové tituly, je někdy obtížné.“

Nabízí se otázka, co ještě lze v Národním divadle změnit?
Věcí ke změně je hodně. Divadlo je součet představ i možností. Snaha tyto možnosti využít do maxima a snažit se aby byly lepší, ať se to týká financí, tak i uměleckého programu. Národní divadlo má být součástí českého i evropského hudebního kontextu. Některé tituly jsme schopni dělat jedinečně, máme co nabídnout, a v tom je naše síla. Máme své limity, po nejvíce finanční.

Ovšem ty jsou královské ve vztahu k ostatním divadlům.
Nejsou špatné, ale jak se to vezme. Na jednu stranu je Národní divadlo nejvíce dotováno. První scéna musí prostě reprezentovat. Musíte hrát první ligu z hlediska obsazení i mezd. Jeviště je veliké – tudíž více stojí výprava. Lístky nejsou laciné a divák chce své za danou cenu vstupenky. K tomu je nutné vzít na vědomí, že se zde hraje až dvě stě třicet operních představení za sezónu.

Pojďme k jednotlivým projektům. Cyklus Bušení do železné opony má velký význam z hlediska hledání a objevování. Bude i v následující sezóně?
Projekt má svůj smysl. Bude. Dáváme v něm prostor mladým skladatelům a tvůrcům. Umožňujeme inscenovat jejich díla. Ověřujeme, zda s nimi budeme moci pracovat na nových projektech.

V loňském roce jste uvedli koncertní řadu Český triptych počítáte s tímto projektem i letos?
Letos bohužel neuděláme všechny tři koncerty, místo toho bude obnovena inscenace Kráska i zvíře. Téma Terezínu rozložíme do příští sezóny. O dalších tématech uvažujeme.

Vaše poslední režie v Národním divadle byly – Výlety páně Broučkovy. V čem spočívá dle Vás největší problém při inscenování tohoto díla?
První – vůbec daný kus obsadit. Postava pana Broučka je náročná pěvecky, ale vyžaduje i hereckou akci. Na hrdinný tenor jsme měli obrovské štěstí v panu Vacíkovi. Další role – pan Straka, rovněž vražedná partie.

Dále přiblížil režijní záměr s použitím dostavěné katedrály sv. Víta.
Působí estetičtěji a nabízí paralelu se současností. Když vycházíte po představení z Národního divadla – tak se Váš pohled upře na současnou katedrálu a tím může pouze v Praze dojít k sepjetí s představením.

Jiří Nekvasil měl cestu k opernímu divadlu na jednu stranu možná jednodušší, na druhou komplikovanější. Jednodušší díky profesi otce, režisér opery v Ostravě. Díky tomu operu jako žánr poznal od útlého dětství. „Ze začátku jsem na zkouškách, takřka nedobrovolně, na něj čekal, což mi ale umožnilo poznat zákulisí. Od raných školních let jsem spolu s bratrem statoval v operách – dětské postavy, později vojáci, ozbrojenci apod. Zblízka jsem poznal velké množství repertoáru. Operu od dětství vnímám jako přirozenou věc, součást života. Ku podivu se mi opera zalíbila,“ přiznává.
Od začátku svého profesionálního působení začal hledat svojí osobitou cestu. Na AMU se dostal po gymnaziálních studiích, dokonce dva roky studoval pedagogickou fakultu. Divadlo také poznal jako osvětlovač.
Váží si toho, že si s otcem může o své práci pohovořit. Konkurenční střetnutí mezi nimi nikdy nenastalo, každý se pohyboval v opeře na jiné cestě. „Nikdy jsem neměl pocit nějakého srovnávání Otcův názor mě zajímá jako první. O některých režijních záměrech mu neříkám dopředu a zajímá mě jeho první dojem. Otec je pro mě určitým lakmusem, zdali mé záměry přečte,“ uzavírá Jiří Nekvasil.