Scéna.cz 

USandTHEM v Galerii Václava Špály

Nizozemská výstava byla připravena v rámci programu Galerie Václava Špály, který se zaměřuje na představení aktuálního mladého umění z různých evropských metropolí. Během roku se tak rovněž plánuje ukázka z londýnské scény.

Kurátor (Radek Váňa) má zkušenost se současným českým i nizozemským uměním. V 90. letech stál u mnoha českých projektů, od roku 2004 pracuje v De Veemvloer v Amsterdamu a má za sebou řadu výstav v různých zemích.

Tématem jeho výstavy s názvem USandTHEM je určitá konfrontace nás a jich. Může to být na jedné straně vymezení dvou lokalit, různých uměleckých scén, na druhé straně nás bezmocných a jich, tedy jakéhosi globalizovaného establishmentu. Nebo prostě jen postoj umělců vůči společnosti. Výstava potrvá od 28. května do 12. července 2009. Vystavující umělci: Nicoline van Harskamp, Harmen de Hoop, Jonas Staal a Vincent W. J. van Gerven Oei, Sina Khani, Robin van ’t Haar, eddie d.

o této konfrontaci říká: „Nová éra začala v Čechách heslem Nejsme jako ONI! Od té doby uplynulo už hodně doby, ale pocit toho ONI (tam někde) pořád doutná. Ne úplně neopodstatněně, pokud ONI jsou politici a média (a ti, jimž – obojí – patří a kteří jimi manipulují). Nejen veřejnost, ale ani současné umění JE nezajímá. Pocit zbytečnosti, resp. neexistence určité role formuje umění, které charakterizuje introvertnost a nezávaznost. Když se někdo pokusí bariéru ke světu mimo umění prolomit, jeto většinou pouhá konfrontace.
To v Holandsku je to jiné. Nejenže i současné umění má relativně pevnou pozici ve společnosti. Ta je poměrně pragmaticky konsenzuální (tzv. polder model) a navíc poháněný snahou po novém, lepším. Ve spojení se zakořeněnou snahou pomáhat to skoro vypadá, jako by všichni táhli za jeden provaz, a tak není občas jasné, jestli MY už nejsme ONI.“

Ve Špálovce prezentuje nizozemské umělce, kteří pracují především ve veřejném prostoru, což tam má více podob: jako společenské nebo participační umění, umění útěchy anebo jinak nazvané podle formy nebo účelu. Co původně začalo jako alternativní proud, to je dnes součástí systému – každý kraj, obec i čtvrť mají umělecké komise a „public art“ je tam nástrojem pro umění, jež je považováno za společensky relevantní, něco, co má sociální soudržnost a komunikaci jako svůj cíl. Umělci se tak mohou stát nástrojem politiků.

Harmen de Hoop je vnímán občas jako zakladatel žánru. Jeho práce jsou drobné intervence, které mají lehce absurdní nebo subverzivní podobu. Jeho instalace často vyzývají k interakci, ale pro něj samotného je důležitý jen akt vytvoření určité situace/možnosti a v žádném případě se neobrací na určitou skupinu obyvatel. Spíš je pravděpodobné, že jeho práce – jako poznámka pod čarou – zůstane nepovšimnutá nebo třeba vzbudí odpor, případně si vykoleduje pokutu. Nejde jen o to, že pro určitá místa vytváří nové možnosti vnímání, často vytváří pravidla použití, přičemž ten, kdo je dodržuje, se dopouští přestupku.

Robin van´t Haar je vlastně flaneur, který z odstupu sleduje naše chování ve městě a určitým způsobem ho kategorizuje. Před námi tak vyvstává plastický obraz neintencionálního používání veřejných prostranství a choreografie, kterými sami sebe dáváme všanc.

Sina Khani a eddie d nejsou vyloženě zaměření na veřejný prostor jako takový. Eddie d používá veřejně přístupné obrazy z televizních diskuzí nebo zpráv, ze kterých sestavuje v podstatě dadaistické zvukové básně. Proměňující se politické klima a nedůvěra v politickou rétoriku ale dostaly velmi pregnantní a vtipný tvar v Pas de Deux, původně určeném pro web deníku De Volkskrant.
Inhalal/Exhalal je diplomová práce Siny Khani, která je tak trochu filmem, jeho Making of je i performancí v ulicích a hlavně svatostáncích Amsterdamu. Lehce woodyallenovský neurotický hrdina s ideou sblížit dvě největší náboženství podnikne napínavou akci, jejíž výsledek je symbolicky nulový.

Politicky nejartikulovanější jsou práce Jonase Staala ve spolupráci s Vincentem W. J. van Gerven Oeiem a Nicoline van Harskamp. Van Harskamp zkoumá velké množství materiálů, které se týkají zajištění bezpečnosti, politického aktivismu nebo politiky. Viditelné a artikulované, veřejně přístupné projevy s intelektuální přesmyčkou zpracovává do podoby, která funguje jako konceptuální divákovo uvědomění si sebe sama jako politické a veřejné bytosti.

Staal vyhledává společensky aktuální témata, která mohou dát formu jeho hře s obrazy a očekáváními médií a politiky. Jejich mnohoznačným použitím ale nechce za politiky řešit jejich problémy, používá svoje umění jako nástroj boje proti stávajícímu řádu a neironickému dožadování se svého podílu na veřejné sféře.