Scéna.cz 

Luisina zahrada na dnech Evropského filmu

V pražském kině Lucerna se 19. dubna promítal snímek za účasti polského režiséra Matěje Wojtyszka Luisina zahrada (Ogród Luizy). Název filmu z roku 2007 je inspirován stejnojmenným poémem kultovního polského básníka Zbigniewa Herberta, který pojednává o tajemné a zvláštní ženě, která i přes svou podivnost je hodna lásky a mužova zbožňování.

Ve filmu je sugestivně vykreslen vnitřní svět nezkušené dospělé dívky, která je pro svou křehkost rodiči opomíjena na úkor bratra. I když její výtvarný a taneční talent, podporován nevšední fantazií, prosakuje přes její introvertní povahu, žije nepochopena svými blízkými, bez lásky, na okraji společnosti. V izolaci způsobené pobyty v psychiatrických zařízeních utíká do vizí a snů. Kromě potulné kočky se přátelí s psycholožkou Annou, která se ji v ústavu snaží chránit před útoky sadistického pracovníka léčebny, jenž s tichým souhlasem vedení bije a psychicky týrá pacienty.

Svou vnitřní čistotou a krásou Luisa zaujme i gangstera Fabiana, zvaného Fabio, který se nechal umístit do léčebny, aby mu soud snížil trest za plánované zabití vysokého policejního důstojníka potírajícího mafii, k níž Fabio náleží. Po svém propuštění Luisino týrání pomstí a v noci ji odveze k sobě. Luisin otec, který se mezitím stal starostou města využívá veškeré prostředky k tomu, aby dceru zbavil svéprávnosti. Luisa mezi mafiány a děvkami pozná skutečnou tvář dospělosti a musí se vypořádat se svými city k Fabiovi, muži, který ji miluje a je schopen změnit se kvůli ní.

Úspěch filmu stojí na mimořádných výkonech obou hlavních hrdinů: Luisy v podání Patricie Soliman a Fabia ztvárněného Martinem Dorocinským, který získal cenu za nejlepší mužský herecký výkon na festivalu v Gdyni 2007. Prolíná se zde brutální obraz společnosti, kde nevládne právo, ale intriky, korupce, lži, zastrašování, mystifikace, vydírání a vláda pevné ruky a především peněz. V kontrastu k tomu je harmonický vztah Luisy a Fabia, který koření příběh jemným, lehce absurdním humorem.

Scénář rozvíjí své postavy a události nečekaným směrem, nadnáší realismus prostředí do poetické roviny, dává naději v zobrazení lidství a citu. Zároveň pomáhá pochopit motivace jednání lidí s psychickými poruchami, čímž kromě uměleckých kvalit, obohacuje své diváky.