Scéna.cz 

V červnu zahajují open air festivaly

Červnové číslo Hudebních rozhledů – měsíčníku pro hudební kulturu – přináší nejen příspěvky z festivalů a koncertů, ale recenze, studie a komentáře a další.
„Pokud se z hlediska hudby podíváme na červen z širšího pohledu, pak nám jistě neunikne, že tento měsíc je již drahnou řadu let spojen i se zahájením tzv. open air festivalů, z nichž k nejvýznamnějším patří vedle Festivalu uprostřed Evropy (který však pokrývá ještě celý červenec) zejména Smetanova Litomyšl, vstupující letos již do svého 47. ročníku. Připravili jsme pozvánku na její atraktivní program formou rozhovoru s ředitelem festivalu Janem Piknou a jeho uměleckým šéfem Vojtěchem Stříteským. Dozvíte se nejen o stěžejních projektech letošního ročníku, ale rovněž o aktuálním stavu prodeje vstupenek, nejnavštěvovanějších akcích apod. Článek se spoustou informací však přinášíme v tomto čísle rovněž o našem nejvýznamnějším mezinárodním hudebním festivalu, pořádaném v letních měsících v Českém Krumlově společností Auviex v čele s Jaromírem Boháčem,“ přiblížila šéfredaktorka Hana Jaroloímková.

V rámci svého posledního koncertního turné zahrnujícího na čtyřicet vystoupení v několika kontinentech se slavný italský tenorista Luciano Pavarotti rozloučil 20. 4. ve zcela zaplněné hale Sazka Arény i s českým publikem. Jak se dalo očekávat, největší úspěch sklidila za doprovodu Pražské komorní filharmonie, řízené Maestrovým dlouholetým přítelem a profesním kolegou Leonem Magierou, árie Rodolfa Che gelida manina z Pucciniho Bohémy, která Pavarottiho provázela po celou dobu jeho kariéry, a Cavaradossiho E lucevan le stelle z Tosky.

Za loňské nastudování Carmen v režii Zdeňka Trošky se do Státní opery Praha lidé jen hrnuli, proto letos úspěšného filmaře přizvala tato scéna ke spolupráci znovu, tentokrát na Dvořákově Rusalce. Tuto operu si režisér Troška vybral sám a jaksi zákonitě vzhledem ke svým filmovým pohádkám. Však se také vyznával z okouzlení jak dílem samotným, tak legendárním filmem Václava Kašlíka. Hlavní role se tu ujala Eva Urbanová v alternaci s Adrianou Kohútkovou, Prince zpíval Tomáš Černý a Ľudovít Ludha, Vodníka Gustáv Beláček a Milan Bürger a Ježibabu Veronika Hajnová a Agnieszka Zwierko.

Velký sál Rudolfina, teprve dlouho po druhé světové válce přejmenovaný na Dvořákovu síň, o níž např. Garrick Ohlson prohlásil, že obstojí i vedle tak vyhlášených prostor, jako jsou sály v Amsterodamu, Bostonu či Vídni, byl první pražskou koncertní síní, určenou výhradně hudbě. Pro sólový klavír je to prostor akusticky ideální. Proto tu hrálo tolik mistrů včetně např. Antona Rubinštejna, Dmitrije Šostakoviče, Emila Gilelse, Svjatoslava Richtěra, Artura Benedetti-Michelangeliho, Rudolfa Firkušného či Valentiny Kameníkové, a vzniklo takové množství vynikajících zvukových záznamů jejich mistrovských interpretací.

Pokud bychom chtěli vytipovat nejvýznamnější české violoncellisty posledních třiceti let, určitě bychom nemohli opomenout dnes jedenapadesátiletého pražského rodáka Daniela Veise, absolventa pražské konzervatoře a HAMU ve třídě prof. Josefa Chuchra a moskevské konzervatoře ve třídě prof. Natalie Šachovské, který vstoupil před lety do veřejného hudebního života více než imponujícím způsobem. Dva roky po svém vítězství v soutěži Pražského jara totiž dosáhl mety, které se žádnému českému hráči na smyčcový nástroj ztéci nepodařilo – stříbrné medaile z tehdy nejnáročnějšího světového violoncellového klání, Čajkovského soutěže v Moskvě.