zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Václav Revenda: Pro mě je důležité si uchovat pevný duchovní život a lásku k lidem...

Václav Revenda při dirigování České mše vánoční

autor: archiv   

zvětšit obrázek

V pátek 24. května 2019 se koná mezinárodní akce Noc kostelů. Podle oficiálních stránek https://www.nockostelu.cz/ je aktuálně přihlášeno 1 562 modliteben a kostelů. První noc kostelů proběhla v roce 2005 v Rakousku. Při příležitosti letošní události jsme se sešli s jáhnem Václavem Revendou. Kněžské svěcení přijme vkládáním rukou a modlitbou otce arcibiskupa Dominika Duky v sobotu 22. června 2019 od 10.00 hodin v katedrále Sv. Víta, Vojtěcha a Václava. Stejně jako Noc kostelů přináší lidem světlo, vysvěcení nového kněze je pro věřící rovněž nové světlo. Modlitby za nová kněžská a řeholní povolání jsou velmi důležité. Václav Revenda nám prozradil, že ve víře je pevně veden od malička. O tom, že chce být knězem, prý uvažoval již na základní škole. Ale jeho cesta k tomuto povolání byla dlouhá. Po hudebním gymnáziu Thákurova vystudoval obor chemii a informatiku na Univerzitě Karlově, a až poté absolvoval šestileté studium na teologické fakultě. V současné době učí na gymnáziu na Sladkovského náměstí. Působí ve farnosti u sv. Václava na Smíchově. Od roku 2011 stojí za organizací České mše vánoční Jana Jakuba Ryby, která se koná v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad.

  • Nyní působíš ve farnosti u sv. Václava na Smíchově pod vedením faráře Jerzyho Gapski. Byl jsi k němu přidělený?
    Přesně tak. Musím podtrhnout, že jsme si navzájem sedli a je to super. Hodně spolu komunikujeme, trávíme společně hodně času debatami, dokážeme si sednout a promluvit o spoustě věcí. Když něco nevím, nebo je mi něco nejasné, tak je prvním člověkem, na kterého se mohu obrátit. Vážím si toho, že mě bere jako hotového, ne někoho, kdo potřebuje vychovávat. Nacházím se nyní ve farnosti, mám tady pracovat, přebírám hodně povinností, a tím se učím.
  • Zmínil jsi zralost, ta je v tvém případě dvojí: lidská a duchovní…
    Ta duchovní je na prvém místě. Šest let se na ni připravuješ intenzivně v semináři. K tomu máš svůj duchovní život, do semináře nenastupuješ hned po křtu. Měl jsem štěstí, že jsem byl ve víře vychovávaný odmalička, takže jsem zkušenosti sbíral ještě před seminářem. Hodně mi dala výuka náboženství u sv. Prokopa na Žižkově. Postupně se člověku všechno skládá. Ve farnosti musíš nějak reagovat. To, co jsem si dosud prožil, je velmi důležité. Nejvíc mě těší radost lidí, zejména těch, kterým mohu pomáhat.
  • Jedna z takových radostí je Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby… K té ses dostal jak?
    Studoval jsem hudební gymnázium, a tam je dobrým zvykem, že čtvrťáci dělají Rybovku pro celou školu. Jedná se o závěrečný vánoční koncert. Nakonec jsem byl pověřen dirigováním. Ale byl jsem v té době vážně nemocný. Dirigoval jsem šest koncertů, a blížil se závěrečný v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně. Těsně před koncertem mě odvezla sanitka… Rybovka mě bavila a tak jsem přemýšlel, jak podobný projekt zorganizovat. Na vysoké škole jsem později studoval chemii a informatiku. A to bylo klíčové pro sehnání sboru. Orchestr a sólisty jsem v podstatě měl…
  • A to se dostali ke slovu tvé pověstné webové formuláře, zasílání upozornění, kdy máme kdo, kdy a kde zkoušku, zda dělenou po hlasech, orchestr nebo společnou…
    Vytvořil jsem základní formulář, jednoduchou databázi a už to šlo jako po másle. Nakonec se zrodila vize. Databázi průběžně aktualizuji a Rybovka se konala už po sedmé.
  • Jak jsi to všechno zvládal, zejména při semináři?
    Bylo to složité. Hlavně proto, že mi to sebralo hodně času. První rok jsem byl v Olomouci, tam byla největším problémem vzdálenost. Potom hlavně produkce a organizace. Na začátku nás bylo kolem sta, a při poslední Rybovce už to bylo přes dvě stě účinkujících. První Rybovku jsem zvládl sám, další jsme zvládli díky pomocníkům. Hlavně rektor si přál, abych delegoval organizaci, nejde jen o přípravu zkušeben, rozdání not, občerstvení, nácvik s jednotlivými hlasy…
  • Rybovka se zkouší v gymnáziu na Sladkovském náměstí…
    To proto, že tam ještě na malý úvazek učím informatiku, to je pro mě relax. Na gymnáziu řeším jiné problémy než ve farnosti. Přepínám na jinou činnost, což je dobrá prevence proti vyhoření. Trošičku evangelizuji, se studenty i kolegy učiteli se hodně bavím o víře.
  • Blíží se Noc kostelů, ale víra sama o sobě je světlo. Máš před sebou kněžské svěcení, tedy přijmeš trvalé světlo ve vztahu k Bohu? Jak to vidíš ty osobně?
    Víra obecně je trvalé světlo. Víra je o něčem, Pán Bůh je láska, naše víra je o lásce. Pokud člověk opravdu miluje Krista, tak opravdová láska nemůže být sobecká, není možné si ji nechat pro sebe. Nějakým způsobem přechází do světa, nějak se šíří. Jsou dvě cesty: jedna je manželství, kde viditelným plodem lásky manželů jsou děti; druhá se realizuje prostřednictvím kněží, to je viditelná láska ke Kristu. Pro mě je to přeneseně láska k lidem, služba lidu, obětování se lidem.
  • Řeholní sestry vnímají Krista jako ženicha…
    Pro nás je Kristus ten, jemuž jsme svůj život dali a svěřili, s ním máme nejbližší vztah.
  • Jak jsme řekli, máš před kněžským svěcením…
    Už jsem vysvěcený jako jáhen. Máme jáhny trvalé, ti neslibují trvalý celibát. Jáhni před kněžským svěcením, již jako jáhni slibují celibát.
  • Pro věřícího představuje kněz jistotu, oporu, zprostředkovatele… Jako případný farář nebo administrátor farnosti musíš zvládat i ekonomiku, organizaci, řízení. Na to vás také připravují v semináři?
    Hlavně je to formou praxí o prázdninách. To se pohybujeme po farnostech nebo jiných zařízeních, kde se tyto věci učíme. Po vysvěcení na kněze začínáš většinou jako kaplan nebo farní vikář. Postupně do všeho pronikáš. Na faráře musíš udělat zkoušky. Jistotou je pro tebe arcibiskupství. Kdy si s něčím nevíš rady, jsou tady k dispozici jednotlivá oddělení, právní, ekonomické…
  • Jako jáhen, později kněz jsi stále obklopen lidmi. Máš nějakou cestu, jak vše zvládat pro dobro věci?
    Vést kvalitní duchovní život, modlit se. Mít dobré vztahy s ostatními kněžími. To žádný laik nemůže pochopit. Nikdo jiný dobře nepochopí kněze než kněží samotní. Důležité je mít dobrá přátelství s kněžími, dobrý vztah s Bohem. Mít čas na duchovní cvičení, číst Bibli. Mít dobrá přátelství i mezi lidmi, kteří jsou pro tebe oporou. Být sám sebou.
  • Jakou roli má tvá nejbližší rodina?
    V tomto ohledu mám velkou výhodu, že mám věřící rodinu. Podporují mě, což je skutečně velké plus. Mít pevné rodinné vztahy je jedinečné. Dokonce i do Rybovky se zapojuje celá rodina. Nejdůležitější je mít podporu rodičů, ale i sourozenců.
  • Ohledně víry jsi zmínil, že velkou roli hraje blízká rodina. Nemůžeme zapomenout na kněze…
    Ve farnosti je to kněz, v semináři tě formuje spirituál. Podle mého každého člověka nejvíce formuje Boží milost. Rodina dává pevnou víru, buduje u dítěte základní vztah k Bohu. Měl jsem štěstí na farnost u Nejsvětějšího Srdce Páně, kde tehdy působil páter Slabý. Nejdůležitější byla zbožnost. Pravidelně se zpovídalo, Adorace. Podobné chvíle byly pro mě zásadní. Knězem jsem chtěl být od dětství. Když se nás na prvém stupni základní školy ptala paní učitelka, čím bychom chtěli být, tak jsem hrdě odpověděl, že knězem. Velmi dobře mi bylo u sv. Prokopa, kde jsem za pátera Miloše Szaba učil náboženství. Také jsem tam začal hrát na varhany. A zase Jiřák. Společenství mladých, kde jsem připravoval ke svátostem, měl jsem duchovní obnovy. To mi hodně dalo a pomohlo. I tři roky mé profesorské dráhy na gymnáziu mi hodně daly. V duchovním vedení nemohu zapomenout na saleziána Jaroslava Mikeše. A to, že jsem absolvoval nejdříve pedagogickou fakultu, mi taky hodně pomohlo. Do semináře jsem nastoupil už nějak formovaný.
  • Vysvěcen na kněze budeš ve svých 33 letech. Jak se před tím cítíš?
    To je hodně individuální, každý to má jinak. Jednak je to velký dar, ale také velká zodpovědnost. Tyto dva pocity se prolínají. Určitě potom nebude nic lehké. Potřebuješ Boží milost, a je dobré, aby se lidé za nás novokněze a vůbec za kněze modlili.
  • Čeká Tě první liturgický rok, kdy budeš novým knězem. Součástí života jsou křtiny, poslední pomazání, rozloučení…
    Na místě je empatie, ale není to, jako když ti umře někdo blízký. Prostě to tak je: pohřby, křtiny, svátosti manželství… Nejvíc tě osloví katechumeni. Věnuješ se jim víc jak tři čtvrtě roku, máš k nim silnější vztah. Čeká mě možnost zpovídat. Asi to budou velké a silné zážitky a okamžiky.
  • Hodně světla v tvém novém kněžském životě…
    Pro mě je důležité si uchovat pevný duchovní život a lásku k lidem. Jan Bosko říkal: „Lidi nestačí milovat, ale musí cítit, aby byli milováni.“
  • Zadáno pro https://www.nockostelu.cz/

    20.5.2019 00:05:24 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory