Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Marek Pilip: Hodně lidí by bylo překvapených, kde všude jsou ve filmu triky.

Z filmu Hlas pro římského krále - scéna s počítačovou krví

autor: Z webu

Česká televize u příležitosti výročí Karla IV. odvysílala nedávno film Hlas pro římského krále. Diváci, kteří čtou poctivě titulky, objevili i toto jméno: VFX supervizor Marek Pilip. Já sám jsem ho neobjevil v titulcích, ale náhodou seděl vedle mě při novinářské projekci zmíněného filmu. Jak jsem došel k závěru, že má na starosti vizuální efekty? Když jsme opouštěli kinosál v Lucerně, zaslechl jsem jeho slova: „Svatba v kostele se podařila…“ Dneska to vypadá, jako bych psal rozhovor pro společenskou kroniku. Jednalo se ovšem o filmovou svatbu. Když jsem ho oslovil, dozvěděl jsem se více. A tak i vy naleznete v tomto rozhovoru odpovědi na spoustu otázek. Jak se vysokoškolsky vzdělaný technik z Košic dostal do trikového studia České televize? Podílel se někdy na výrobě vizuálu počítačové hry? Co dělá VFX supervizor o dovolené? Jak se vůbec rozvíjí účast trikařů na současné tvorbě České televize? Jak se k vzájemné spolupráci staví režiséři s letitými zkušenostmi z analogového natáčení? Vezměme to postupně, snímek po snímku… Vydržte, dojde nejen na draka, panorama Hradčan v 15. století, ale i na bitevní krev, která se řine z ran díky počítačové myši…

Termín VFX supervizor si může každý vygooglovat. Ale dokážete mi nějak „lidsky“ tento šílený pojem objasnit?
Na celém světě to označuje člověka, který má na starosti vizual VFX supervizi, tedy vizuální efekty. Vytváří vše od začátku do konce. Poté, co se seznámím se scénářem, vytipuji budoucí možné trikové záběry. Následuje konzultace s režisérem a poté s kameramanem, kteří ozřejmí své představy a záměry. Nakonec diskusi uzavírá producent a jeho finanční možnosti. Ode mě se očekává, že navrhnu, jak případnou trikovou scénu natočit. Při realizaci dohlížím na natáčení, postprodukci, střih. V průběhu výroby se všechno neustále konzultuje. Rozdělím práci v trikovém oddělení a souběžně kontroluji technickou a vizuální úroveň výstupu.

Pracujete v České televizi, co tomu předcházelo?
Vystudoval jsem průmyslový design na strojnické fakultě. Absolvoval jsem všechny technické i umělecké předměty, tedy strojírenství, ale i kresbu, sochařství, dějiny umění, architekturu. Tam už se prolíná svět techniky a umění. V té době jsem o filmu neměl moc ponětí. Po absolutoriu mě čekala základní vojenská služba, zachránila mě civilní služba na fakultě výtvarných umění. Bavily mě počítače, 3D modulování a virtuální prostor… Nakonec jsem tam zůstal i po vojně a vyučoval jeden z oborů počítačové grafiky – 3D. Na škole jsem ale vydržel jen půl roku, dolehla na mě otázka, zda chci působit na této úrovni? Více mě lákalo být kreativní, něco tvořit a navrhovat. Česká televize v té době hledala grafika na zařízení Quantel. Sedl jsem na vlak a přes hory tatranské jsem se vypravil na hory Kavčí. Nakonec jsem skončil u svého oblíbeného 3D. Současně jsem si našel práci v designovém studiu, nechtěl jsem tento obor úplně opustit.

Quantel – tedy odbavování obrazu a znělek vás neoslovilo?
Skutečně ne. Zajímavý byl vývoj v trikovém oddělení. V době mého nástupu spočívala triková postprodukce většinou v tom, že se např. vyrobila vánoční pohádka, kde se digitálně dotvořil záblesk, zmizení figury, jingl s hvězdičkami ad. Tehdy počítačové triky začínaly. Každým rokem přibývaly přelomové pohádky a počítače se prosazovaly do filmu. Tvůrci snímků si pustili zahraniční film na DVD, kde byly i bonusy (Pán prstenů). Zjistili, co všechno jde udělat na počítači a chtěli to také zkusit. Najednou začal narůstat počet trikových záběrů.

Můžete přiblížit počítačový pravěk?
Tehdy to fungovalo tak, že se natočil materiál, přinesli ho k nám s tím, že tady bude toto, jinde zase ono. Do určitého okamžiku to schůdné bylo, ale… poptávka po trikových záběrech narůstala geometrickou řadou, a to už volalo po změně. Režiséři byli zkušení, řeklo by se staří pardálové, točili čtyřicet let stejným způsobem. Filmaře jsme postupně přesvědčili, že se materiál musí určitým způsobem uchopit už před samotným natáčením. Z naší strany padala i zamítavá stanoviska – počítačový trik nejde udělat postaru. Náročnost triků vyžadovala speciální nasnímání, a to všechno vyžadovalo dlouhodobou přípravu. Představy režisérů se musely ladit s technologickými možnostmi výroby triků.

Zmínil jste, že jste se také věnoval designu… Každý kluk by si chtěl asi navrhnout auto nebo motorku. Splnil jste si podobný sen?
Určitě máte na mysli nějaké Ferrari, to se mi nepodařilo. Dělal jsem na autojeřábech, což je trochu větší kalibr (smích). Autojeřáb je velké a silné auto. V týmu jsem se podílel na vnějšku i interiéru kabiny. „Waw!“, nedalo mi to, když jsem před tím Tyranosaurem stál při světové premiéře na jedné výstavě.

Zkusil jste si jako návrhář vytvořit nějakou počítačovou hru?
Nikdy jsem se na výrobě počítačové hry nepodílel. Láká mě to, podobnost s filmem je veliká. Pracoval jsem na dvou dracích – ve filmu Micimutr a pohádce Korunní princ, v podstatě jsou to různé příšerky jako ve hrách. Ale na hry se mi zatím nepodařilo narazit. Myslím si, že filmy se do budoucna s hrami víc propojí ve virtuální realitě. Herní průmysl zažívá velký boom, před dvěma lety předběhl, co se týče výnosů, filmový průmysl.

Vytvářel jste někdy triky pro reklamu?
Tím se nezabývám. Možnost jsem měl, ale je to obor, který mě nebaví, i když se dostanete k větším penězům než ve filmu. Pro mě je to hodně omezené. Pokud jde o tvořivost. V podstatě je to tak, že námět někdo vymyslí, a pak to musíte co nejrychleji vytvořit. Prostor pro kreativitu tam není. Ve filmu mám víc možností. Od samého začátku k tomu mohu přistoupit tvůrčím způsobem. Mám k dispozici scénář, mohu si to nějakým způsobem formovat podle svého. To mě skutečně víc baví.

Právě jsme viděli Hlas římského krále. Dle mého bych mezi spolupracovníky při přípravě filmu hledal spíš platnéře, kováře, koželuha nebo barvíře… A místo toho počítačoví grafici?
V dnešní době se s realitou moc nepracuje. Vzhledem k tomu, že se děj odehrává ve středověku, rozpočet na historický film by musel být mnohonásobně vyšší, než jsou reálné možnosti. Kromě toho nenajdeme mnoho míst, pokud vůbec nějaká taková jsou, kde by se mohla postavit kamera, bylo možno ji otočit o 180 stupňů, aby v záběru nebylo něco moderního nebo z jiné historické doby. Gotiku nenatočíte, jako to kdysi točil Otakar Vávra. I tak byl dost omezený, a museli klasicky zapracovat rekvizitáři a postavit filmové stavby. Dnes přicházíme na řadu my – počítačoví grafici. Zastávám názor, aby toho počítačového bylo co nejméně, protože reálné záběry působí lépe. Divák pozná, nebo vycítí, co je skutečné. Čím víc reálného tam je, tím je to uvěřitelnější, a pro mě osobně krásnější. Všechno z PC by nemělo hrát samo pro sebe, mělo by to být na podporu příběhu, a nemělo by to být poznatelné. Jedna z našich prací v tomto snímku bylo množení lidí, např. bitva u Kresčaku. Udělal jsem to tak, že jsem si nafotil skutečné vojáky, které jsme měli na place, ze všech stran, komplet celé postavy ve vyšším rozlišení. Potom jsme tyto textury přidávali k 3D postavičkám. Filmový výstup je o něco méně kvalitní než full HD. Ti lidé jsou tak malinkatí, že obyčejná fotka stačí na to, aby vykreslila to, co ve výsledku vidíte v kvalitě, která je potřeba. Nebo scéna volby Karla IV., pohled z kopce dolů - tam v podstatě byl jeden stan, dvacet lidí, a ostatní bylo počítačově udělané na obou stranách břehů.

Ve filmu se odehrává svatba, tam jste také trikovali?
Mám fotodokumentaci, jak to vypadalo při natáčení, a následně po našem zásahu. Logisticky zaplatit přes dva tisíce lidí na několik dní, je moc drahé. Musíte je obléknout do dobového kostýmu, potřebujete je dopravit tam a zpět, zajistit stravu… V tomto případě byli v záběru svatebčané maličké figurky, počítačově to tedy nebylo náročné vyrobit. Reální byli manželé a oddávající, zbytek byli digitální lidé. Vzpomínám také na záběry středověkého města Renz. To se vezme dron, pak se to sklopí, a je třeba vidět lidi dole pod kopcem, naklíčuje se horizont, a do toho se přimíchají lidi v 3D, kteří se otexturují, aby vypadali dobově. A je to...

Předpokládám, že princip „drátěného“ modelu a textur je stejný?
Přesně tak, nejdříve se dělá v síťovém zobrazení, v závěru se upravuje. Technologie se trochu změnily. Zejména vznikly nové nástroje, ale princip je stejný.

Dovedu si představit davovou scénu na bojišti, ale co duely, detaily bojovníků, to je také počítačově zpracované?
Boj jako takový je natočen skutečně. Probírali jsme se záběry ve střižně a najednou se nám to zdálo nevěrohodné. Zjistilo se, že je to takové suché, tedy bez krve. Na zemi leželi mrtví a nikde žádná krev. V reálu se vzhledem k historickým okolnostem, kdy tam byla originální dřevěná podlaha, spoustu staletí stará, do toho pískovcový kámen, se filmová krev nesměla použít. Takže jsme přišli na řadu a krev jsme do snímků dodali digitálně. (Stopáž 35:50 – pozn. red.)
U historických snímků nejčastěji čistíme a retušujeme. Máte panoramatický záběr a na horizontu jaderná elektrárna. Ta samozřejmě musí digitálně pryč.

Normálně počítačově pracujete ve filmovém políčku?
V podstatě ano, samozřejmě je to dneska jednodušší. Není to tak, že bychom to dělali okénko po okénku. Uděláme začátek a konec, počítač už to „dopočítá“, řečeno zjednodušeně. Pak jsou stěžejní záběry, na kterých režisér trvá, takže musí být vyšperkované k dokonalosti.

V historickém filmu potřebujete určitě poradce?
Samozřejmě. Mám sice státní zkoušku z dějin umění, ale na detaily v takovém filmu bych si netroufl. Hlas pro římského krále měl tři poradce. Oddávající ve filmu byl zároveň poradcem - P. ThDr. Gabriel Rijad Mulamuhič Ph. D., O. Cr. z římskokatolické farnosti Unhošť. My jsme spolupracovali s PhDr. Evou Doležalovou, PH. D. Např. jsme s ní konzultovali místo té volby, stěžejní téma filmu. Vyrobili jsme scénu – vojsko a stany. Podívala se na to a řekla, že stany by měly být tak tři. Když je jich více, sice to pěkně vypadá, ale stan byla v té době nákladná záležitost. Měla ho jen nejvyšší šlechta, duchovenstvo a panovník. Nikdo jiný na stan neměl. Ať tam je jeden stan bohatší, tedy ten pro krále. Dva stany pro vyšší duchovenstvo. Zbytek spal pod širým nebem.

Další zajímavostí filmu bylo panorama středověké Prahy…
Hradčany a Juditin most. Pohled na Prahu jsme z časových důvodů museli zadat k externí výrobě. Skutečně je to moc pěkně udělané. Když nemáte možnost vycházet z reálného základu, tak v podstatě celý záběr kreslíte od nuly. Nakonec se musí dojít k nějakému tvůrčímu kompromisu, korekce jsou nutné. Když všichni zavřou oči – režisér, kameraman a producent, každý z nich vidí něco jiného. Všechno je to krásné, ale jinak náročné. Vytvoříte nástřel, pak se ty jednotlivé nápady pomalu sbíhají, až dosáhneme výsledného tvaru.

Jak se vyrovnáte s tím, když musíte zmáčknout DELETE, tedy smazat záběr, s kterým jste se mořil třeba půl dne, a musíte ho dát pryč?
I to se občas stává. Ze začátku to člověk hodně prožívá, postupně z nějakého vzdoru vyroste. Zamrzí to, neboť je to vaše práce a energie, kterou jste do toho vložil. Ale nakonec získáte profesionální nadhled, protože v první řadě musí být spokojení režisér s producentem, a ve výsledku hlavně divák. Musí to všechno fungovat, zapadat do sebe. Pokud si myslíte, že z vašeho úhlu pohledu je to nejlepší, tak se můžete pokusit je přesvědčit. Každý ze zúčastněných do realizace filmu vkládá svou tvořivost, každý má své tvůrčí ego, ale funguje určitá hierarchie.

Vyzkoušel jste si pohádky, historický film… Co takhle pustit se do sci-fi?
To by určitě bylo zajímavé. Zda mě to láká nebo ne - o tom jsem skutečně nepřemýšlel. V České televizi jsem zažil přerod trikového studia, které se doslova postavilo na nohy. Když jsem nastupoval, dělali jsme trikové znělky, jingly a něco málo 3D úplně základních triků. Nyní má Česká televize trikové studio na špičkové úrovni, patří k nejlepším. Základ tvoří okolo dvaceti lidí. Máme tolik projektů, že pomalu nestíháme. Studio je vybukované do poloviny roku 2018. Děláme všechno – celou filmovou tvorbu, pořady typu Kamera na cestách. Nyní připravujeme třináctidílný historický seriál z konce 19. století „Já, Mattoni“. Momentálně točíme seriál „Bohéma“, což jsou 40. - 50. léta 20. století, takže rovněž historický film. Není to sice v takovém výpravném pojetí, ale i tak budeme muset hodně upravovat. Točili jsme např. před Barrandovem, rok 1968, k tomu dva tanky T55. Nikdo je ale dnes nedoveze, ale nehrotí se to. Uděláme 3D modely, zasadíme je tam a můžeme digitálně střílet. Nebo jsme potřebovali pro záběr na Prahu v 60. letech udělat na Palackého mostě kulometné hnízdo, a nebyl problém udělat to digitálně.

Děláte i krimi seriály?
Hodně lidí by bylo překvapených, kde všude jsou ve filmu triky. Něco se natočí, ale zjistí se, že nevyhovuje obloha, je třeba zataženo, tak se tam dodají kupolovité mraky. Nyní do seriálu „Já, Mattoni“ doděláváme zámek Schönbrunn, klíčujeme do záběrů zahrady kroměřížského zámku.

Když se díváte na výslednou podobu filmu, např. při premiérové projekci – vnímáte to jako celek, nebo jste občas myšlenkami v trikovém studiu?
Neumím se dívat na filmy, na kterých jsem pracoval. Občas hledám, jestli je tma nějaká chyba, např. že se v záběru zapomněl plastový kelímek… Nedokážu se od práce odpoutat, vychutnat si to jako běžný divák. Znám pozadí té tvorby, tak se na to dívám z toho pohledu, co by mohlo být lepší. Děsím se momentu, že spatřím něco, co tam nepatří, na co jsme zapomněli. Mrzí mě věci, o nichž vím, že by se daly udělat lépe. Když vím, že bychom to uměli, ale že se to nepodařilo z časových důvodů, nebo nedostatku financí.

Pojďme okrajově k hardwaru. Určitě jste viděl Cestu do pravěku, kde se triky dělaly úplně jinak. Od té doby se to hodně posunulo. Kam až to podle vás půjde dál?
Myslím si, že se to prolne s virtuální realitou. Už nyní vznikají krátké filmy, u nichž se pomocí speciálních brýlí můžete podívat dopředu i dozadu, děj se odehrává okolo vás. Nevím, zda je to jen na chvíli, nebo to bude mít pokračování. Takhle vyletěly 3D televize, nyní odpadají. Uvidíme, co bude mrtvá odnož, a co si udrží své publikum. Je obtížné odhadnout, co bude za pár let. Ale určitě to bude vzrušující jako každý pokrok.

Pokud vím, existují databanky zvuků a fotografií… Máte ve studiu nějakou databanku triků?
Něco recyklujeme, např. davové scény někde v dálce, ty se pokaždé nevyrábějí znovu. Použijí se postavy, které máme, a změní se jim třeba šaty. Takhle máme natočené lidi např. na odplouvající lodi (viz film Americké dopisy). Lidičky si zkrátka necháváme v zásobě…

Někdo má v ledničce uzené, vy tam máte lidi?
(smích) Nebo máme modely vlaků. Takový „kafemlýnek“ tedy lokomotiva c 310 hraje tehdy a tehdy…. Lokomotivy, vozy, auto. Ale hodně věcí je tak specifických, že je musíte vyrábět od začátku. V každém případě, zajímavé věci se snažíme uchovat.

U čeho si odpočinete?
Je to se mnou složité. Když jedu třeba na dovolenou, a vidím zajímavou stavbu, krásný západ slunce, hned mi naskočí, že by se to mohlo hodit. Fotíte něco a pak to využijete jako základ pro matte-painting, kde dokreslujete nějaké budovy. U Hlasu pro krále je italská krajina, do které bylo potřeba zasadit budovy. Podíváte se do fotobanky a využijete foto na dokreslení krajiny. Zajímavé věci si fotíte pro inspiraci. Když mě něco zajímavého potká, tak si to vyfotím. Profesionální deformace jen tak nezmizí.

Film Hlas pro římského krále zde

13.6.2016 22:06:35 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (2), Noc kostelů/ Víra (1), Výstavy (1), Z éteru (7), Zprávy (2)

reklama