Hudební rozhledy v únoru 2009
autor: archiv
zvětšit obrázekCembalistka Monika Knoblochová se pohybuje stejně suverénně v hudbě baroka jako v moderně a současnosti, což dokumentují i její nahrávky, které nezůstaly bez ocenění: Souborné cembalové dílo Bohuslava Martinů, Invence J. S. Bacha a Jana Nováka a Gambové sonáty J. S. Bacha s violoncellistou Petrem Nouzovským. Je umělkyně originální a hudební scénu zásobuje zásadně zajímavostmi. Do pražské sezony teď například vyrukovala se zbrusu novým cyklem, který nazvala Hudební salón Café
crème a který zaštítila svým jménem prof. Zuzana Růžičková. Jeho cílem je navázat na hudební salóny minulosti, kde vedle hudby hrálo stejně důležitou roli i její propojení s dalšími uměleckými formami. Posluchači si budou moci vzít do sálu i sklenku vína či kávu a o přestávce a po koncertě debatovat s interprety a hosty.
Na sklonku minulého roku se konaly celkem čtyři koncerty 14. ročníku Dnů Bohuslava Martinů (původně nazvaných Festival Bohuslava Martinů, který byl ovšem rozsáhlejší), pořádaných Institutem i Nadací B. Martinů a Českou filharmonií. Jejich vrcholem byly dva závěrečné koncerty 11. a 12. 12. ve Dvořákově síni, na nichž České filharmoniky (údajně naposledy) řídil sir Charles Mackerras. Oba koncerty byly zároveň i zahájením velkého projektu Martinů Revisited, připraveného k 50. výročí úmrtí skladatele v roce 2009, během něhož bude také realizována jeho stěžejní část. A co měly koncerty na programu? Dvořákovy symfonické básně Polednice a Vodník a světovou premiéru Martinů Tří fragmentů z opery Julietta, které před časem objevil ředitel Institutu, Aleš Březina.
Leoš Janáček nazýval svou operu Věc Makropulos (premiérovanou v pražském Národním divadle 18. 12. 2008) a její hlavní postavu Emilii Marty „ledovatou“. Američan Christopher Alden, který se v Praze chopil její režie, to zřejmě přijal a přeložil do drsně otevřené názornosti, s jakou jsme dnes zvyklí nahlížet svět. Prostředí ponechal v zásadě „historické“, rozumějme z doby premiéry opery, tedy 20. let minulého století, ale reálie formoval a vlastně destruoval v zájmu svých úmyslů, které zdaleka nevyšly jen z Janáčkovy partitury či Čapkovy hry. Způsob, jakým však vedl německou sopranistku Gun-Brit Barkmin k uchopení postavy Marty, či spíše Eliny Makropulos, nelze než ocenit. Byla to parádní ukázka současného operního herectví podle vzoru berlínské Komické opery, kde Barkmin působí.
Renomovaný a mnoha cenami ověnčený Kanaďan Robert Lepage proslul ve světě zejména v oborech režie a dramatiky. Zahraniční odborníci jej řadí k progresivním avantgardistům. Je reformátorem jevištní tvorby provázené moderními technologiemi, originálním divadelním i filmovým režisérem, hercem, scénografem, scénáristou a dramatikem, jehož tvorba přesahuje konvenční hranice. K hudebnímu umění se však obrátil teprve až v roce 1993, kdy s úspěchem režíroval Bartókovu operu Hrad Modrovousův a Schönbergovo monodrama Očekávání. V Praze jsme se s ním mohli seznámit prostřednictvím režie Berliozova Faustova prokletí, jednoho z přímých přenosů oper z newyorské Metropolitní, nabízených v kině Aero.
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Časopis 18 - sekce
DIVADLO
VČD uvede derniéru hry Kdo se bojí Beatles
Pardubický soubor před rokem uvedl českou premiéru hry slovenského dramatika Viliama Klimáčka Kdo se bojí Beat celý článek
HUDBA
Eurovision Song Contest 2024
Eurovision Song Contest 2024
Přímý přenos prvního semifinále ze švédského Malmö, kde se letos koná 68. ročn celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Festival umění a kreativity ve vzdělávání
Už počtvrté se pedagogové, rodiče, odborná i širší veřejnost či profesionálové z oblasti kultury a umění mohou celý článek