Scéna.cz 

Cena Ministerstva kultury pro Iva Váňu Psotu

Ocenění Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury dostal in memoriam tanečník, choreograf, pedagog a umělecký šéf brněnského baletu Ivo Váňa Psota, od jehož narození uplynulo rovných sto let. Ivo Váňa Psota celým svým životem a dílem významně ovlivnil vývoj českého baletu. Zanechal za sebou jako dědictví soubor, který svou profesionální vyspělostí a technickou připraveností neměl ve své době ve střední Evropě konkurenci.

Ivo Váňa Psota

Narodil se roku 1908 v Kyjevě, kde jeho otec působil před první světovou válkou jako profesor. Pevné základy klasické taneční techniky dal Psotovi Augustin Berger, tehdejší šéf baletu Národního divadla v Praze. Po ročním angažmá v tomto Praze nastoupil do brněnského baletu již jako sólista (1926) a jehož šéfem byl jmenován jako dvacetiletý a stal se též jeho choreografem. Z jeho prvních prací jmenujme Ravelův La Valse (1928), Delibesovu Coppélii (1929) a Signorinu Gioventù V. Nováka (1930).
Na jaře 1932 odjíždí Psota ke konkursu do nově vzniklého souboru Les Ballets Russes de Monte Carlo. Získal zde angažmá jako sborový tanečník a po dvou letech působení u tohoto souboru se vypracoval na charakterního sólistu. S pověstí mezinárodně uznávaného tanečníka se vrátil roku 1936 zpět do Brna a stal se opět šéfem baletu, choreografem a prvním sólistou Zemského divadla. V té době se stal brněnský balet vážným konkurentem souboru Národního divadla. Na repertoár zařadil Schumanův Karneval, Šeherezádu Rimského-Korsakova, Rossiniho Vzpouru hraček, Balakirevovu Tamaru a také světovou premiéru Prokofjevova Romea a Julie.

Po okupaci se orientuje na slovanskou dramaturgii a ještě před premiérou Čajkovského Labutího jezera (1941) narychlo podruhé opouští vlast a odjíždí do Spojených států amerických. Tam nachází uplatnění nejdříve v newyorském Ballet Theatre a posléze v de Basilově Original Ballet Russe jako tanečník, baletní mistr a choreograf (1941-47). Soubor se v té době pohyboval převážně na území jižní Ameriky. Psota uvedl mimo jiné i celovečerní symbolické drama Yara, za něž mu byla na divadelní budově v Sao Paolo odhalena pamětní deska.

Roku 1947 se Psota vrátil do Brna, jemuž dal přednost před nabídkami z Teatro Colón Buenos Aires nebo Národního divadla v Praze. Zdokonaloval nyní svůj soubor na choreografiích z repertoáru Ruského baletu, ale uvedl také původní novinku - Krále Ječmínka K. Horkého (1951). Z klasických titulů nastudoval Labutí jezero (1950) a Spící krasavici (1952), jejíž premiéry se však již nedožil.
Zemřel náhle ve věku necelých čtyřiačtyřiceti let, zanechávaje za sebou jako dědictví soubor, který svou profesionální vyspělostí a technickou připraveností neměl v té době ve střední Evropě konkurenci. Soubor, z něhož vyšlo mnoho významných osobností poválečného československého baletu – Psotových žáků, hrdě se hlásících k svému učiteli.