Scéna.cz 

Hudební rozhledy v dubnu

Jaké superlativy vršit dnes na celou škálu vysokých uznání, která zdobí hru a kariéru houslistky Midori? Ze zázračné holčičky vyrostla dospělá houslistka, která hraje stále zázračně, a ve svých šestatřiceti letech už oslavila plné čtvrtstoletí hudební kariéry! O tom, že její umění je neuchopitelně své, svědčí i historky, které vyprávějí sami hudebníci: legendární Dorothy DeLay se stala její pedagožkou poté, co vyslechla amatérskou nahrávku, kterou pořídila Midorina maminka: do Paganiniho, Bacha a Saint-Saënse zazníval i psí štěkot. Označení, že hraje osmiletá holčička, nebrala Madame DeLay vůbec vážně, slyšela vyspělou hráčku, kterou pozvala na svůj letní kurz do coloradského Aspenu. Na vstupní přehrávku však přišlo dítě, které nabídlo a bezvadně zahrálo Bachovu Ciacconu.

Letos již 63. ročník Pražského jara bude další z těch, takříkajíc, netematických bez společného jmenovatele v podobě nějaké jednotící myšlenky. Festival si tak dopřává jistou volnost těsně před následujícími čtyřmi roky, které poznamenají v návaznosti za sebou velká výročí Bohuslava Martinů a Gustava Mahlera. Přesto zůstává i nadále věrný tradičním prioritám a svým způsobem také specifičnosti a odlišnosti Pražských jar od ostatních domácích festivalů. Mezi ně určitě patří záměrná snaha průběžně představovat našemu publiku zahraniční velké symfonické orchestry a to přirozeně z přihrádky té nejvyšší špičkové kvality. Letos ji bude jistě představovat slavná Petrohradská filharmonie, od jejíhož posledního hostování na Pražském jaru uplyne v tomto roce již plných jedenáct let.

V roce 1999 se dirigent Mario Venzago zasadil o znovuobjevení Penthesiley – jednoaktové opery švýcarského skladatele Othmara Schoecka podle truchlohry Heinricha von Kleista. O přípravě tehdejšího lucernského koncertního provedení dokonce vznikl film Můj bratr dirigent. Na podzim loňského roku v listopadu nastudoval Venzago Penthesileu v Basileji – spolu s režisérem Hansem Neuenfelsem. A nyní se Penthesilea vrací na místo, kde měla před jedenaosmdesáti lety svou premiéru: do drážďanské Semperovy opery, kde se jejího nastudování skvěle chopili dirigent Gerd Albrecht, režisér Günter Krämer a scénograf Jürgen Bäckmann. Nejvyšší uznání si však zasloužili i oba pěvečtí protagonisté, Iris Vermillion (Penthesilea) a Markus Nieminen (Achilles).

Vyprodaný a květinami vyzdobený Zlatý sál vídeňského Musikvereinu, televizní kamery a samozřejmě mnoho prominentů, takové bylo ovzduší 28. ledna při zahájení cyklu koncertů ke 100. výročí narození Herberta von Karajana (5. 4. 2008). Poctu legendárnímu Mistrovi taktovky vzdala Berlínská filharmonie s hostujícím dvaasedmdesátiletým Seiji Ozawou, Karajanovým žákem, stejně jako pětačtyřicetiletá houslistka Anne-Sophie Mutter, Krajanův objev z roku 1976. Publikum, mezi nimž nechyběla ani vdova po proslulém umělci, paní Eliette Karajanová, nadšeně poslouchalo Beethovenův houslový koncert, Čajkovského Patetickou symfonii a ještě přídavek, Sarabandu J. S. Bacha. Vytahuji ze svých Rozházených listů vzpomínky, v nichž se zračí dotek jeho výjimečné osobnosti.