Scéna.cz 

Hudební rozhledy v březnu

Na Pražském jaru se letos 27. května představí velká postava moderního jazzu, americký tenorsaxofonista Wayne Shorter. Vystoupí se svým kvartetem, které založil v roce 2000 spolu s mladými muzikanty, klavíristou Danilo Perezem, kontrabasistou Johnem Patituccim a perkusionistou Brianem Bladem. Hrají převážně Shorterovy vlastní kompozice, které jsou často úpravami či přepracováním toho, co hrál v šedesátých letech. Kvartet vydal již dvě alba, která jsou živými záznamy koncertů, Footprints Live (2002) a Beyond the Sound Barrier (2005) a která vyvolala živý zájem publika i kritiků. Druhé album také získalo v roce 2006 cenu Grammy Award for Best Instrumental Jazz Album.
O tom, že právě jazz je hudbou Klausova srdce a vkusu, se ví už dávno, protože to Václav Klaus prokázal už mnohokrát. A jako prezident a „domácí pán“ na pražském Hradě mohl tento svůj vztah manifestovat skutkem věru mimořádným: sérií koncertů v různých prostorách Hradu, s hudebníky domácími i zahraničními, se světoznámými špičkami i s jazzmany méně známými, leč zajímavými. Takový jazzový domicil a takový dramaturgický záběr je vskutku něčím kromobyčejným a nemá tak hned obdobu. Není tedy divu, že na konci svého (prvního) prezidentského období Václav Klaus pojal koncert (16. ledna), který ostatně jako ty ostatní sám uváděl, coby jakousi (i když pochopitelně jen částečnou) připomínku či bilanci večerů předchozích.

Jana Jonášová stále hýří mladistým temperamentem, kterým obdarovávala své operní postavy spolu se zvonivým průrazným hlasem velkého rozsahu, bravurní technikou, plastickým herectvím, přirozeným půvabem i pohybovou čilostí. Její doménou byly mozartovské partie, zářila však i ve vrcholných rolích koloraturního sopránu jako Olympie, Rosina, Gilda, Zerbinetta, Norina i Martinů Ariadna a do povědomí diváků se vryla rovněž jako jímavá Violetta nebo energická Karolína. Prosadila se i v zahraničí, zejména jako stálý host Nizozemské opery, ale i v Bruselu, Berlíně či Drážďanech. Její pěvecké dispozice jí umožňovaly se znamenitě věnovat i barokní hudbě (dlouhodobě spolupracovala se souborem Ars rediviva) a svůj hlas a muzikalitu propůjčila i mnoha kompozicím soudobých skladatelů.
Název Vlaková opera Michala Nejtka na slova Vratislava Brabence z kapely The Plastic People of the Universe (PPU), jejíž analýzu tentokrát přináší cyklus Novinky soudobé hudby, a která byla poprvé uvedena 7. 10. na festivalu Next Wave, může být žánrově trochu zavádějící. Je pravda, že za operu se dnes může označit takřka cokoli, v čem se zpívá a hraje, ale ani to v tomto konkrétním případě není až tak jasné, neboť vskutku zpívaného textu je odhadem méně než deklamovaného, vykřikovaného, vyprávěného. Také stavba díla sestávající z šesti samostatných částí, natož jejich označení odkazuje víc k oratoriu nebo mši: I. Sešli jsme se, II. Do vlaku nastupujte, III. Sanctus, v partituře číslem neoznačený vložený žalm Lysá nad Labem, IV. Vítáme vás, V. Gratias.