Scéna.cz 

Řecké pašije v Národním divadle

Národní divadlo zařadilo do svého repertoáru největší hudebně-dramatické dílo Martinů The Greek Passion (Řecké pašije). Dramaturgie se rozhodla uvádět druhou („curyšskou“) verzi opery, i když osobně bych byl vděčný za uvedení původní verze díla, jež byla k vidění v Brně v minulém roce. Navíc se poněkud překvapivě rozhodla pro uvedení v českém překladu. Obecně vzato považuji uvádění opery v sebelepším překladu za přežitek, a to platí o to víc, jedná-li se o Martinů, který tak důmyslně přizpůsobil svou hudbu kadenci a toku angličtiny, jak se to povedlo snad jenom Brittenovi, nemluvě již o tom, že většina publika anglicky umí.

Výtka k překladu je však směšná vzhledem k celkovému pojetí opery. Režisér Jiří Nekvasil se odmítl ponořit do hloubek výsostně spirituálního mnohovrstevnatého díla, jakým Pašije nesporně jsou. Místo toho se vydal opět nejjednodušší cestou křiklavě groteskní perzifláže. V případě Adriany Lecouvreur byl tento postup zdůvodněn, v Prodané nevěstě se vydával za provokaci (o 15 let opožděnou), v Řeckých pašijích ale jenom trčela jeho nesmyslná prázdnota a absence jakékoli koncepce. Toto dílo opravdu nelze hrát jako prvoplánovou grotesku, o čemž Nekvasil dobře přesvědčil (něco podobného ostatně představoval neonově svítící „beránek boží“ v Requiem, což byl ovšem jednorázový „úlet“ inscenace). Navíc nedokázal vyřešit ani základné scénické aranžmá – jeviště je koncipováno jako prostranství před monumentálním kostelem (katedrálou?) à la Corbusier. Vzhledem k tomu, že takto přísně vymezený jevištní prostor nelze přestavovat, byl režisér nucen rezignovat na realismus předváděných situací (proč ale nechal na jevišti „jako doopravdy“ umírat Starého muže v propadlišti, rozuměj vykopaných základech? a proč v rozporu s abstraktní stylizací umisťuje na jeviště vodu?). Řešení Daniela Dvořáka (scéna) je pastí, do které se režisér chytil – režisér totiž v zásadě může zrušit jakoukoli logiku prostoru, ale to by scénografie nesměla být příznaková. Kostel bude prostě vždy kostelem a stěží uvěřit, že nevidíme kostel, ale vrcholek hory.

Hudební nastudování připravil Jiří Bělohlávek, jež se do Národního divadla vrací s dílem, se kterým v něm v roce 1984 debutoval. Bělohlávek Martinů rozumí a opravdu slyšet jakou práci si dal s orchestrem, který zněl svěže, přesně, s patřičnou expresí, ale i lyricky ztišeně, žádala-li si toho partitura. K dobré souhře dovedl i ansámbl a zejména sbor (sbormistr Pavel Vaněk), který svým koncentrovaným výkonem velmi příjemně překvapil, i když by se nějaká hrubší chyba našla.

Pěvci měli práci na postavách ztíženou prostinkým režisérovým přečtením díla. Pěvecky však obstáli všichni hlavní představitelé. Tomáš Černý (Manolios) dozrál (a to nejenom fyzicky a pěvecky) k schopnosti patřičně interpretovat takto závažnou figuru. Na premiéře podal vynikající výkon správně odměřený a citlivý k jemně předené hudební charakteristice. Jan Vacík (Yannakos) dodal své postavě kus jemu vlastní burlesknosti v souladu s režisérovým zadáním, svědčilo by mu ale trošku z ní ubrat. Pěvecky pravdaže obstál mimořádně, jak je u něj obvyklé. Maida Hundeling je vhodnou představitelkou Kateriny, dokáže totiž vystihnout všechny její polohy, jakož i postupnou duševní proměnu postavy. K pěvecké suverenitě dodává poctivě nastudovanou češtinu, kterou by bylo nutno korigovat pouze v detailech. Luděk Vele (Grigoris) byl velmi nepřirozený v mluvených výstupech, celkově třeba vytknout jednobarevně vulgární pojetí Grigorise coby čítankového padoucha bez zamyšlení se nad dalšími dimenzemi postavy (není Grigoris tak trochu lykovrisským Kreontem?). Velmi kvalitní hudební provedení by si rozhodně zasloužilo rozhlasový přenos či nahrávku, inscenace zase brzkou derniéru!