Scéna.cz 

Vtipný don Pasquale v Plzni

Komická opera Gaetana Donizettiho Don Pasquale, uvedená na jevišti Velkého divadla premiérami 30. 4. a 5. 5., potěšila plzeňského diváka. Dramaturgie opery divadla J. K. Tyla měla tentokrát šťastnou ruku nejen při výběru opery, ale též při volbě sólistů, kteří se s obtížnými pěveckými party vyrovnali se ctí.
Hudební nastudování šéfem plzeňské opery Janem Zbavitelem (druhý dirigent Jiří Štrunc) respektovalo specifika Donizettiho vrcholné komické opery. Recitativy probíhaly živě, ansámbly zněly vyváženě (zvláště bych vyzdvihla finální kvartet 2. dějství), lyrická místa nepostrádala citovost. Škoda poněkud rozpačitého začátku předehry, na druhé premiéře navíc intonačně nejistého violoncella. To je ovšem pouze drobná vada „na kráse“ jinak dobře hrajícího orchestru plzeňské opery.

K režii byla přizvána mladá režisérka Magdalena Švecová. S výtvarníkem scény a kostýmů Markem Cpinem posunuli děj do současnosti. Stavba scény, s dominující červenou barvou, byla vtěsnána mezi oba portály. Svým principem připomínala nejspíše budovu La Grande Arche v urbanisticky vyhraněné čtvrti La Défense v Paříži. Vrchním patrem probíhala terasa ústící do obou portálů dveřmi. V dolní části byla vytvořena obytná část domu Dona Pasquala s miniaturními pokojíky po stranách. Ve střední části se nacházel pouze sedací nábytek. Spolu s kostýmy, které vtipně charakterizovaly své nositele, tvořila scéna esteticky uspokojivý celek.
Režisérka Magdalena Švecová se na více jak 150 let starou Donizettiho operu podívala pohledem současníka. Lyrická místa inscenovala s určitou nadsázkou, aniž je ovšem zesměšnila. Komické scény, které dodnes nezestárly, v režii M. Švecové vyšly vtipně jak v aranžmá, tak i ve hře. Do hry zapojila také sbor, který pouze nestatoval, ale díky pohybové spolupráci Martina Packa se stal dynamickou součástí děje. Mám na mysli skvěle vystavěný sbor ze 3. dějství a vloženou commedii dell’arte v témže dějství.
O úspěchu inscenace rozhodují samozřejmě také sólisté, kteří vedle nesnadných pěveckých partů musí přesvědčit také herecky. Především role Dona Pasquala a Noriny vyžadují vyzrálé představitele. S potěšením lze konstatovat, že Plzeň, zejména v prvním obsazení, takové představitele nalezla. Neodolatelným Donem Pasqualem byl Jevhen Šokalo. Jeho objemný a barevný bas byl dostatečně pohyblivý a v rytmu precizní. Po herecké stránce působil přirozeně a hloupou naivitou budil v divácích sympatie. Basista Pavel Horáček v téže roli prokázal hlasovou ohebnost i volumen. Jeho posazení hlasu však znělo místy nepřirozeně. Herecky je jeho Don Pasquale vzezřením mladý, nabitý energií, a tak se vlastně míjel se záměrem autorů a koneckonců i režie. Největším překvapením 1. premiéry byl výkon Marie Fajtové v roli Noriny. Její nosný barevný soprán s brilantní koloraturou a suverénními výškami nenechal nikoho na pochybách, že se jedná vskutku o mimořádný pěvecký talent. Vedle kvalitního zpěvu zazářila také herecky. Její Norina byla milující, dle potřeby prostoduchá a hlavně temperamentní. Jana Sibera v téže roli podala také kvalitní výkon. Její lehounký soprán je nosný a pohyblivý. Nejlépe jí vycházela lyrická místa. Nejvyšší tóny zpívala s jistotou, ale jaksi menším hlasovým objemem, než by člověk očekával po předcházející hlasové poloze. Z tohoto hlasového předpokladu vycházelo i její herectví.
V roli Ernesta se na první premiéře představil Tomáš Kořínek. Jeho lyrický tenor postrádá více barevnosti z důvodu hojně preferovaného falzetu. Na druhou stranu však vysokou polohu partu Ernesta zvládl s přehledem. Tenor Plamena Prokopieva v téže roli ztrácel ve vysoké poloze nosnost. Doktora Malatestu zpíval na první premiéře koncentrovaným tónem barytonista Jiří Hájek. Objemný baryton Dalibora Tolaše měl trochu problém se vtěsnat do subtilnějšího hlasového oboru Malatesty.
Co říci závěrem? Plzeňská inscenace opery G. Donizettiho dokazuje, že „moderní kabát“ dílu sluší, pokud je „střižen“ s vkusem a hlavně vychází z „látky“ autorů.

Divadlo J. K. Tyla – Gaetano Donizetti: Don Pasquale. Dirigent Jan Zbavitel, režie Magdalena Švecová, výtvarník scény a kostýmů Marek Cpin. Premiéra 30. 4. a 5. 5. 2005.