Scéna.cz 

Hudební rozhledy 09/19

Kdyby se stal Sergej Chačatrjan rezidenčním umělcem Symfonického orchestru Českého rozhlasu už před deseti lety, zastihli bychom ho možná ještě s houslemi „Huggins Stradivarius“. Na čtyři roky mu je totiž zapůjčila nadace Nippon Music na základě jeho vítězství v prestižní Soutěži královny Alžběty v Bruselu v roce 2005. Protože se ale hudebník ujme své čestné funkce až od sezony 2019/2020, uvidíme ho u nás s jiným, nicméně stejně slavným nástrojem. Jak sám název „Bartolomeo Giuseppe Guarneri ‚del Gesù‘, Cremona 1740, Ysaÿe“ napovídá, byly tyto housle v minulosti v držení nejméně jednoho věhlasného majitele. Kromě Eugèna Ysaÿe si na ně ovšem později zahráli i Isaac Stern, Pinchas Zukerman nebo třeba Yehudi Menuhin. Přesvědčit se, že jsou opravdu ve správných rukou, bude možné na konci září v Rudolfinu, kde se umělec představí pod taktovkou Alexandra Liebreicha v Šostakovičově Prvním houslovém koncertu…

V roce 1734 uvedla italská operní společnost Antonia Denzia v Praze operu Praga nascente da Libussa e Primislao (Praha Libuší a Přemyslem zrozená) jako svoji poslední, 57. inscenaci. Pasticcio napsal s využitím hudby jiných skladatelů sám impresário, který také na konci v roli Ctirada vzdal hold českému království a Praze. Vůbec se nejedná o první operu s námětem z českých bájí, Libuše vstoupila na scénu již koncem 17. století v Německu a v Itálii a roku 1703 v Praze. Ovšem okolnosti jejího uvedení i Denziova zručnost ve využití řady českých postav a v náznaku i češtiny ji činí velmi atraktivní pro dnešní zájemce o pražskou barokní operu. Ač se partitura nedochovala a známe pouze libreto, přesto již bylo zrealizováno několik novodobých inscenací. Ta poslední se od té předešlé, kterou uvedl na festivalu Pražské jaro v roce 2004 Robert Hugo, odlišuje zejména tím, že použité árie pocházejí výhradně z děl Antonio Vivaldiho – a to díky Eduardovi Garcíovi Salasovi…

Bavorská státní opera v Mnichově studuje v každé sezoně většinou sedm operních děl. Dvě z nich mají premiéru v rámci každoročně pořádaného Mnichovského operního festivalu, který se koná v závěru sezony od konce června do konce července, kdy je zakončen (většinou) Wagnerovými Mistry pěvci norimberskými. V rámci festivalu jsou potom uvedeny všechny operní premiéry sezony a několik dalších titulů (Bavorská státní opera uvádí v každé sezoně přes čtyřicet oper a dvacet baletů). Budeme-li konkrétní, pak jako první festivalová premiéra byla letos uvedena Straussova Salome v Národním divadle a o měsíc později Händelova Agrippina v Divadle prince regenta. Obě nové inscenace se hrály čtyřikrát, přičemž Salome uvidí návštěvníci Bavorské státní opery i v příští sezoně. V rámci festivalu byly uvedeny i operní premiéry této sezony, což byl Verdiho Otello, Smetanova Prodaná nevěsta, Krenkův Karel V., Pucciniho Děvče ze Západu a Gluckova Alcesta…

Arturo Toscanini, umělec s krásným italským jménem a současník Bruno Waltera, Felixe Weingartnera i Willema Mengelberga, byl považován za největšího dirigenta první půle 20. století. Pocházel přímo ze srdce hudební Itálie – Pádské nížiny. Světlo světa spatřil 25. března 1867 v chudé části Parmy. Díky tomu, že se v rodině hojně muzicírovalo a malý chlapec si překvapivě snadno pamatoval vše, co se hrálo a zpívalo, rozhodl otec, aby se Arturo pokusil věnovat hudbě. Na konzervatoři se objevil v devíti letech, o dva roky později vstoupil do violoncellové třídy profesora Cariniho a současně začal studovat obligátní klavír a základy kompozice. Pamětníci vzpomínali, že se místo hry na violoncello zavíral do tříd, kde byl klavír, rozložil si na pult nějakou operu a začal ji u klavíru zpívat. Brzy kolem sebe soustředil malý orchestr, s nímž prováděl nespočet různých skladeb. Po absolutoriu odjel jako violoncellista Velké operní společnosti impresária Claudia Rossiho do Brazílie…