Scéna.cz 

Čert s Káčou opět v Plzni

V Divadle J. K. Tyla v Plzni uvedli jako poslední operní premiéru sezóny Čerta a Káču od Antonína Dvořáka. Novým nastudováním tohoto díla plzeňští vzpomenuli sté výročí úmrtí skladatele, jehož rozsáhlá tvorba dnes oslovuje (nejen v České republice) stále více diváků a posluchačů.
Čert a Káča právem patří k nejoblíbenějším dílům Dvořákova operního odkazu. Dalo by se říci, že pohádkový příběh o hloupém čertovi, hubaté Káče a chytrém ovčákovi Jirkovi získal v Dvořákově (hudba) a Wenzigově (libreto) roztomilé verzi nesmrtelnost. Bývá průběžně uváděn na všech českých, moravských i slezských operních scénách, v minulosti se objevil na repertoáru i řady zahraničních divadel.

V Plzni tentokrát pojali dílo civilněji, uvedli jej bez možné vnější (především pekelné) okázalosti. Po hudební stránce je možné toto nastudování označit za problematické. Orchestr (ačkoliv se dirigent Jiří Štrunc bezesporu snažil) zní nevyrovnaně a dopouští se řady (v případě tohoto tělesa spíše nezvyklých) nepřesností. Režie se ujal po odstoupivším Danielu Balatkovi dramaturg plzeňského operního souboru Ondřej Hučín. Snažil se potlačit pohádkovost příběhu, jehož postavy (i ty pekelné) pak mají jakoby blíže opravdovému (reálnému) životu.
V prvním jednání jsme svědky nikterak efektního vstupu čerta Marbuela (Dalibor Tolaš) na scénu. Přijde do hospody jako jakýkoliv jiný „smrtelník“, nenápadně (jakoby mezi řečí) se vyptá na správce a kněžnu, dá si pivo a zatančí si s Káčou (herecky i pěvecky přesvědčivá Jana Tetourová). Ta je v inscenaci představena jako krásná (!), ale velmi nesnášenlivá dívka. Každému z vesnice se patrně vizuálně líbí, ale její ostrý jazyk (možná přílišná emancipovanost) pravděpodobně postupně všechny chasníky od možného vztahu odradí.
Žádný z nich s ní nechce ani tancovat. Do kola ji vezme až Marbuel, na kterého Káča schválně hází očima a vypadá to, že jej chce před všemi muži v hospodě natruc „sbalit“. To se jí nakonec opravdu podaří a s vidinou života v krásném zámku odchází s pohledným cizincem pryč z vesnice. Co se stane s mámou (Eva Klečková), která je upoutána na invalidní vozík, se Káča už moc nestará.
V ospalém pekle, ze kterého se v Hučínově koncepci stala jakási obrovská „továrna“ (nechybí zde dělníci, úředníci zaznamenávající pomocí psacích strojů odvedenou práci atd.), způsobí Káča velký zmatek. Nad jejím chováním bezradně kroutí hlavou především zavalitý Lucifer, kterému se moc nedaří v podání představitelsky záměrně unaveného a do jisté míry laxního (?!?) Jevhena Šokala představovat tu nejvyšší „pekelnou“ autoritu. Nešťastné (ze stereotypního života Káčou vytržené) čerty vysvobodí mazaný a pěnězchtivý ovčák Jirka (představitelsky přestárlý a pěvecky již nepříliš přesvědčivý Jan Adamec). Z odměny, kterou si následně vyslouží u správce (na základě dohody s Marbuelem správce zachrání od pekla a může pak na něm požadovat pytel zlata), si nechává ušít dokonale padnoucí krásný oblek. Takto oblečen přichází posléze zachránit paní kněžnu (po herecké stránce uspokojivá, vokálně ale snad až příliš unylá Ivana Šaková). Maršálek ovčáka i v tomto obleku překvapivě okamžitě pozná („Milosti, ovčák je tady“). Patrně se sním musel již v minulosti setkat (což je ale asi jen velmi málo pravděpodobné). Kněžna je ale Jirkou chytře zachráněna a všichni slaví šťastný konec – jsme v Plzni, tedy stylově s velkým sudem piva. Moc jsem nepochopil, proč se na úplném konci představení Káčina máma (která je upoutána na invalidní vozík) naklání pro zlatou vázu umístěnou na bílém podstavci uprostřed jeviště a nakonec ji „nešikovně“ rozbije. Patrně si chtěla „ukořistit“ kousek zlata (symbolu bohatství, moci) také pro sebe, ale nakonec se jí to (jako naschvál) nepodařilo. Naštěstí má šikovnou dceru, která si pomocí při záchraně kněžny vydělala hodně peněz a získala dokonce nový dům. Snad na ni Káča nezanevře a postará se o ni. Ale kdoví…