Scéna.cz 

Roztančené fotografie ve Stavovském divadle

Baletní představení Rodinné album bylo dalším překvapením letošní taneční sezóny. Komponovaný večer uvedl soubor baletu Národního divadla Premiéry ve dnech 10. a 11. června 2004 ve Stavovském divadle. Všechny tři části večera byly neobyčejně tanečně (až akrobaticky) i výrazově náročné. Balet Národního divadla je svými výkony na vysoké technické i interpretační úrovni. Svým dílem se podílí nejen velké nasazení při tréninku, ale i vliv hostování různých choreografů, kteří kladou na tanečníky stylově rozdílné nároky při interpretaci svých choreografií.

Všechny tři choreografie spojuje jeden režijní nápad: v úvodu nebo na konci tance vytvářejí tanečníci jakousi starodávnou statickou skupinovou fotografii, která před námi ožívá. Jednotlivé osoby z obrazu se náhle stávají živými bytostmi, plnými citu a vášní a setkávají se či míjejí se s ostatními.

První část večera pod názvem Álbum Familiar připravila nizozemská choreografka Conny Janssen. Podmanivá hudba, která plně vystihuje představy autorky, je složena z úryvků od středověkých skladatelů po dobové nahrávky tanga. Autory jsou Guilaume de Machaut, Carlos Cardel, John Dowland, Tobias Hume, Leonard Cohen, Claudio Monteverdi. Premiéra se uskutečnila v Rotterdamu v únoru 2001.
Na začátku se ocitneme v galerii plné obrazů , kde sedí - zdánlivě neznámí - tři dívky a čtyři muži. Setkávají se a zase se opouštějí, vše s nesmírnou grácií, něhou a humorem. Právě jemné doteky, plné vtipných a neotřelých pohybových gest a zpětných reakcí vytvářejí pohodovou atmosféru, podkreslenou kvalitní hudbou. Žertovat pohybem je velmi náročné jak pro choreografa, tak pro tanečníka. Je k tomu nutná velká dávka inteligence, citlivosti, tanečnosti, muzikálnosti a invence. A to se paní Janssenové opravdu povedlo.

V druhé části večera „hrají“ nejen dva tanečníci, ale do tance jsou vtaženy i rekvizity: stůl a židle. Úvod je opět velmi působivý: Muž a žena na rodinné fotografii, pod nimi šumí moře. Úvodní tóny hudby Yana Tiersena do hukotu vln ve mně vzbudily představu dvou lidí v prostorách majáku. Sbližují se a opět odmítají, využitím obou rekvizit obměňují prostor. Choreograf Petr Zuzka vytvořil tuto choreografii Les Bras de Mer jako součást představení Graffiti pro divadlo Laterna magica. Současný šéf baletu ND Petr Zuzka tančil v této své choreografii v Kanadě, v Německu a v Praze. Tentokrát svěřil svůj part Alexandru Katsapovovi a na druhé premiéře Jiřímu Vrátilovi.

Třetí choreografie Trough Nanaś Eyes, která by se dala přeložit jako Očima chůvy je dílem izraelského tvůrce Itzika Galiliho, v současné době ředitele Dance Company of the Northern Netherlands v Groningenu. Hudba Toma Waitse dokresluje střídavě poetický příběh s náhlými vtipnými až akrobatickými zvraty. Technicky náročné pasáže ve strhujícím tempu zvládali tanečníci s úžasnou virtuozitou a ještě s humorem. Obdivovala jsem nejen taneční komiku Lubora Kvačka, ale při druhé premiéře i úžasnou fyzickou výdrž Jiřího Vrátila, který tančil v druhé části náročný part v duetu a ve třetí choreografii dokázal podávat ještě přímo artistické výkony.

Závěr třetí části vyústil do poetického vytváření obrazu rodinného alba. Obě premiéry si opravdu zasloužily nadšené ovace diváků a byly důstojnou tečkou letošní taneční sezóny.