Scéna.cz 

„S Ruskem mne spojují stálé vazby,“ říká barytonista Dmitrij Chvorostovskij

Dnešní britský občan Dmitrij Chvorostovskij (41 let) dává přednost anglické verzi psaní svého jména – Dmitri Hvorostovsky. Pořádající pražská agentura tento fakt akceptovala, a tak v pražských redakcích před zpěvákovým koncertem ve Smetanově síni vyvolala řadu diskusí, jak vlastně jméno tohoto vynikajícího barytonisty vůbec psát.
Na přímou otázku před koncertem Dmitrij (mezi přáteli zvaný Dima) odpověděl: „Samozřejmě, když se vracím do Ruska jsem uváděn dále jako Chvorostovskij, ale jinak dávám přednost anglickému psaní Hvorostovsky,“ ale tím vše ještě více „zamotal“. Jeho slovanský původ – je narozen v sibiřském Krasnojarsku, kde začal studovat hudbu na místní umělecké škole – je však patrný z prvního pohledu. Hříva stříbrných vlasů mu dává velký sexappeal, čehož využil západní tisk v prvních letech jeho působení na Západě, když byl dokonce prezentován jako „Operní Elvis ze Sibiře“. Dodnes především ženská část jeho obdivovatelů (ale při pražském koncertu se velice hlasitě projevovala i ta mužská!) zpěváka pronásleduje a posílá mu vášnivé e-maily. Dmitrij to bere s nadhledem. „Ani to vše nečtu, moje manželka to dělá za mne a pak mi vybere jen ty nejzajímavější. Vím ale, že v Anglii existuje několik mých fanklubů,“ dodává barytonista, který začal svou světovou kariéru vítězstvím v pěvecké soutěži ve velšském Cardiffu v roce 1989. Porazil tam i místního rodáka Bryma Terfela. Od roku 1994 žije Dmitrij v Londýně, je podruhé ženat (po ruské baletce má nyní Italku Florence), ale do Ruska se stále vrací.

„K Rusku mne váží rodinné vazby, mám tam rodiče, které financuji, protože třeba otec, chemický inženýr, již několikrát nedostal penzi“, objasňuje. Se smíšenými pocity vzpomíná i na svá moskevská léta. Bydlel tam před odchodem do Londýna. „Již jsem byl dost známý, jezdil do ciziny a finačně jsem si dost polepšil, což jakmile se dozvěděla místní mafie, hned mi začala být nebezpečná. Vykradli mi byt, bál jsem se, že mi unesou dcerku, musel jsem najmout bodyguardy,“ vzpomíná hořce. Ale ruskou hudbu miluje, tvoří stálou součást jeho repertoáru a natáči ji i na desky. „Není to jen klasika, které se věnuji, zpívám rád i národní písně, romance a dokonce jsem natočil i desku s válečnými písněmi. Ty jsou v Rusku od Velké vlastenecké války velice populární, tehdy vlastně hrály roli dnešních pop songů a tak i dnes je lidé rádi poslouchají. Měl jsem loni na jaře koncert v Kremlu právě s válečnými písněmi, doprovázel mne Moskevský komorní orchestr s dirigentem Orbelianem. V předvečer Dne vítězství koncert ze záznamu vysílala Ruská televize a prý to sledovalo téměř 100 miliónů lidí,“ říká hrdě. „V prosinci jsem měl několik koncertů v Moskvě a vedle Orbelianova orchestru s klasikou jsem zpíval i národní písně s orchestrem Osipova,“ vzpomíná.
Z ruského klasického reperoáru vedle tradičnách autorů (Čajkovskij, Glinka, Rimskij-Korsakov, Musorgskij) prosazuje všude v zahraničí i Antona Rubinsteina. „U vás není tolik známý, ale v Rusku se např. jeho opera Démon těší velké popularitě, a to i přesto, že je v současnosti svým poněkud mystickým dějem málo srozumitelná. Hlavní role Démona však byla velkou rolí Fjodora Šaljapina a v Itálii ji natočili i takové hvězdy jako Titta Ruffo a Mattias Battistini,“ uvádí.

Ze skladatelů 20. století zpívá na recitálech Rachmaninova, Šostakoviče a Sviridova. „To byl asi nejlepší Šostakovičův žák a pro mne napsal před smrtí cyklus písní St. Petersburg. Natočil jsem ho spolu s jeho Šesti romancemi na slova Puškina na své poslední CD,“ upozorňuje. V současnosti natáčí pro Delos, ale dříve spolupracoval s Philips Classic. „Nutili mne tu však ke crossoverovým projektům, což mi nesedělo. Nejsem rád k něčemu nucen, dávám přednost vlastním iniciativám,“ vysvětluje zpěvák, který jako mladý teenager v Krasnojarsku hrál v rockových kapelách, svůj přechod k jiné nahrávací společnosti. „Dnes bych nevzal natáčení s Madonnou ani za milión dolarů,“ směje se.
V současnosti patří ve světě k nejlepším a nejžádanějším představitelům Oněgina, Dona Giovanniho, Rigoletta. Po Praze se vrací do Londýna k recitálu v Queen Elisabeth Hall a potom do New Yorku, kde zpívá v Metropolitní opeře Germonta v Traviatě spolu s Reneé Flemingovou. S českou hudbou se zatím nesetkal, jen při studiu v Krasnojarsku s Dvořákem. „Ve světě jsem totiž považován spíše za mozartovského a verdiovského interpreta a specialistu na ruskou klasiku,“ dodává zpěvák, který je hostem nejslavnějších operních scén.

Nesouhlasí s tolik diskutovanou otázkou diktátu operních režisérů. „Na velkých scénách to není problém, tam je stále zpěvák hlavní. Řekl bych, že je to problém spíše menších operních scén, třeba v Německu, kde jich je hodně a režiséři se snaží na sebe upozornit.“ Kromě zpěvu a rodiny si rád ve volném čase zajde zaplavat či zacvičit. „A jsem velkým fobalovým fanouškem, rád se dívám v Anglii na zápasy Arsenalu,“ uzavírá Chvorostovskij.