zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Romeo a Julie ještě jinak

Romeo a Julie

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Po téměř čtyřicetileté Gregorovičově hegemonii byl Prokofjevův balet Romeo a Julie svěřen Makharem Vazievem, šéfem souboru, Alexeji Ratmanskému, současné vedoucí osobnosti American Ballet Theatre, který se jako choreograf dokázal prosadit a vybudovat si renomé na nejprestižnějších scénách celého světa. Ratmanskij uvedl tuto svou verzi poprvé v Kanadě v roce 2011 a 22. listopadu minulého roku ji poprvé spatřilo moskevské publikum, 21. ledna pak diváci v kinech po celém světě.

Již první obraz naznačuje, že zde nepůjde o pouhé oprašování tak dobře známého baletního příběhu, nýbrž o něco vskutku neotřelého. Z přítmí stylizovaného náměstí italské Verony, z nitra paláce vystupuje hlavní hrdina – šarmantní a mužný
Romeo (Vladislav Lantratov) se svými kumpány, mezi nimiž první pozici zaujímá jeho nejoblíbenější přítel Mercutio (Igor Cvirko). Hned na počátku je zjevné, že velká péče bude věnována psychologické charakteristice protagonistů – Romeo sice v uspokojivém ale poněkud fádním milostném vztahu k Rosalindě, si čte básně a podle pohledu zaměřen é ho kamsi mimo si možná představuje ještě nějakou jinou ideální lásku. Vznáší se kolem něj romantický oblak očekávání a je jen otázkou času, kdy se naplní. Mercutio je zde plastičtější a výraznější postavou než kdykoliv jindy, i černou barvou svého oděvu je protikladem „bílého“ Romea. Rozverný mladík má rád společnost, lidi kolem sebe a užívá si všech radostí s přemírou - až je jimi přesycen a život se mu někdy jeví jako nudný. Hledá proto rozptýlení v neurvalém žertování, provokacích, ve všem co obnáší - dnes bychom řekli „adrenalín“, v posledku vyhledává nebezpečí snad ve snaze přivolat utrpení a smrt, když už není čeho se držet, veselá tvář halí smutek a prázdnotu. Jeho převážně groteskní fyzický způsob vyjádření je podstatně zesilován expresí nálad a duševních stavů. Sám interpret k tomu podotýká, že je třeba zapomenout na tanec, provádět jej automaticky a zaměřit se právě na psychologii.

Úvodní scéna zároveň prozrazuje jaká důležitost je připisována vizuální složce. Centrálním scénografickým útvarem je náměstí, obklopené z pravé a levé strany červenými patricijskými domy, které se v horní části nepatrně sklánějí k sobě. V zadním plánu je umístěn na koso postavený stylizovaný šarlatový „palác“ s typickými renezančními „vlaštovčími“ cimbuřími. Jednoduchý scénický prostor je záměrně „zploštěn“ a potlačuje svou trojrozměrnost. Sugeruje Chiricovy malby, které opravdu byly inspirací autoru výpravy Richardu Hudsonovi. Do těchto kulis nechal výtvarník sestoupit postavy z obrazů renezančního malíře Piera dela Francesca. Stejné teplé barvy, stejné účesy, čapky, nařasené kabátce, nohavice, šperky, vlečky, krajky a čepce. Zapadají sem i světlé, odlehčené oděvy Romea a Julie. Tato autentická renezanční móda a schématické prostředí vzdor své harmonii mohou být zároveň příznakem napětí a neklidu.
Ve sledu dění zůstávají domy nehybné a mění se zadní plán - např. v temnou hradbu, v níž je osvětlený vstup do hodovní síně, která se později odhalí v celé své nádheře. Z balkonu zůstalo okno, na jehož rám dopadá záře, když se objevuje milovaná Julie. Světelnými efekty se z náměstí stává chrám a několik geometrických objektů a černo modré světlo vykreslí hrobku (světelný design Jennifer Tipton).
Ještě než dojde k osudnému setkání na zásnubním plese, jsme seznámeni s mladinkou, lehkomyslnou
Julií (Jekatěrina Krysanova), která škádlí svou chůvu (Anastasia Vinocur) a která se ještě v tomto okamžiku dokáže radovat ze svého nastávajícího ženicha Parise. Paris je sice jen okrajovou figurou, ale i on nabývá konkrétnějších, pozitivních rysů (také jeho kostým je světlý) jako ohleduplný a citlivý obdivovatel a oběť nešťastných okolností.
Samotný ples, kterému zpočátku přihlíží maskovaný Romeo a jeho přátelé z arkád galerie, zahajuje „mečový“ tanec šlechticů – opět snad náznak a předzvěst velkých vnějších i vnitřních soubojů. Teprve později se připojují ženy a Julie tančí ještě nesměle a rozpačitě obřadní tanec s Parisem.

Setkáním Romea a Julie dojde k oné tušené explozí, která smete všechny pochyby a váhání, vše je jasné z prvního pohledu, v téže vteřině, není třeba nic zakrývat. Milostný duet Romea a Julie je také tak živelný, na pohled ani ne tak něžný a lyrický, je v něm spíše bezprostřednost, nepředstírání, trochu umanutost, drsnost, místo oblých linií kubistická ostrost hran. Velká gesta a pohyby jsou tříštěny do miniaturních fragmentů, nepřecházejí plynule, nenavazují, „praskají a odlamují se“. A přesto je tento duet nanejvýš procítěný, naprosto v souzvuku s hudbou. Své zaujetí Romeem krásně zastírá Julie při dalším tanci s Parisem, při němž stále odvrací hlavu a její pohled nespočine podle předpisu na Parisovi, ale stále sleduje jen Romea. Právě tak jako na bále se nese v hutnějším a více strohém stylu i slavná „balkónová“ scéna, která není nějak zvlášť významově vyvýšena a přiřazuje k ostatním článkům děje.
Příští tragické směřování událostí určí Mecutio. V souboji s Tybaltem (Vitalij Biktimirov), který sám zapříčinil a kde nalezne svou smrt, si naposledy zahraje a zažertuje s okolím. Na rozdíl od něj je Tybalt jednoznačně negativní, ztělesněním arogance a pýchy a zaslouží si smrt. Nestane se tak ale, dokud si Romeo neprotrpí okamžiky rozhodování. V jejich střetnutí, v atmosféře citové vypjatosti, dramatické hudby a třesku zbraní, jakoby se veškeré předchozí nepřátelství obou rodů slilo do jedné ohromné smršti nenávisti.
Podobným momentem silné citové exaltace ještě než drama dospěje ke svému vrcholu je scéna, kdy Julie zarmoucená odchodem Romea, je nucena ke sňatku s Parisem její zoufalství je vyjádřeno expresivními gesty, složitými variacemi ale i neurvalý smýkáním a vyhrožováním ze strany rodičů (Nikita Elikcarev a Kristina Karasjova).
Ratmanskij dovoluje (snad kvůli emocionálnímu komfortu publika?) Romeovi a Julii se ještě naposledy spatřit, než zemřou. Obliti vlnami něžnosti a zároveň z ní vyrváni a otřeseni poznáním, že je to naposledy, mají těžší úkol než obvykle, ale vydávají se beze zbytku. Jejich smrt a smíření znepřátelených rodů pak vskutku vhání slzy do očí.
Rozsáhlý tří dějový balet si nárokuje pozornost v každém okamžiku. Oproti již poněkud „ohmatanému“ Grigorovičově pojetí a duchu imperiální pompéznost je zvýrazněn kontrast jednoduché vizuální „modernity“ a renezanční zdobnosti a elegance, děj má spád a švih filmového střihu, psychologii činohry a zároveň hudba a tanec zanechávající pocit krásy hluboko v duši.
Volbou Alexeje Ratmanského byl bezpochyb učiněn další z kroků k povznesení úrovně baletu Velkého divadla tak jak si to předsevzal jeho současný šéf.

Také příští přenos z Velkého divadla představí 4. února 2018 dílo z ruky renomovaného choreografa Johna Neumeiera
a sice Dámu s kaméliemi .

29.1.2018 18:01:47 Helena Kozlová | rubrika - Recenze

Časopis 13 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Koza aneb Kdo je Sylvie? (Divadlo Bez zábradlí)

Časopis 13 - sekce

DIVADLO

Letní shakespearovské slavnosti 2024

Filip Březina a Anna Fialová (Marná lásky snaha)

Již téměř tři dekády patří léto anglickému géniovi Williamu Shakespearovi. Letošní ročník shakespearovských sl celý článek

další články...

HUDBA

Ceny Anděl Coca-Cola 2023

Honza Dědek a Ivana „Fancy“ Kulhánková

Ceny Anděl Coca-Cola 2023
Jména nových držitelů celkem 16 andělských sošek budou oznámena během slavnostníh celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Yasuhiro Chida - Light Scapes - Krajiny světla

Yasuhiro Chida - Light Scapes

Výstava Light Scapes (Krajiny světla) představuje v prostorách Muzea církevního umění plzeňské diecéze v Plzni celý článek

další články...