Scéna.cz 

Do Státní opery Praha přijela pouť

Na scéně Státní opery Praha měla premiéru nová inscenace Bizetovy opery Carmen. Režií byl pověřen populární filmový režisér Zdeněk Troška, jenž se překvapivě rozhodl toto nesmrtelné dílo světové operní literatury představit v tradičním inscenačním hávu. Učinil tak ve spolupráci s výtvarníky Milanem Ferenčíkem a Josefem Jelínkem, kteří navrhli velmi okázalou scénu a kostýmy.
Troškova koncepce není v celkovém pohledu ničím objevná. Režisér neopouští rámec příběhu, jednotlivé scény pouze aranžuje a víceméně tak využívá řady klišé, která byla v minulosti s touto operou spjata. Nelze ale říci, že je inscenace prosta nápadů. Za příklad režijní invence lze označit mimo jiné sympatickou snahu „rozpohybovat“ pěvecký sbor a přimět jej k herecké akci. V několika ansámblech (například v úvodní scéně z druhého jednání nebo ve sborové scéně ze čtvrtého jednání) se to režisérovi opravdu podařilo. Je škoda, že jinak sbor hraje víceméně na povel. Do „tradiční“ operní koncepce tak sice zapadá, ale z dnešního pohledu působí komicky.

Problémem se o premiéře ukázalo využití točny, na kterou jsou během celého představení postaveny různé scénické prvky ze všech dějišť opery. Scénograf sem umístil například část masivních stěn arény, dále dveře, jež představují vstupní bránu do tabákové továrny nebo vchod do krčmy. Nechybí ani skalnaté schodiště, kterého je částečně využito při „pašerácké“ scéně v horách. Vzhledem k častému a mnohdy samoúčelnému pohybu točny nebylo místy jasné, kde se konkrétní scény odehrávají. Mezi kulisami se pohybovaly jednotlivé postavy příběhu, které působily velmi zmateně a mnohdy bezradně. Celkově dění na jevišti připomínalo chaos, který panuje na současných poutích nebo podobných zábavných akcích. Připouštím, že to mohl být režijní záměr, ale to je asi velmi málo pravděpodobné.

Pěvecké obsazení premiéry lze označit za standardní. V titulní roli vystoupila ruská mezzosopranistka Galia Ibragimova. Její Carmen nebyla zpočátku tak vášnivá, jak bychom v tradičně vedené inscenaci očekávali. Rovněž její pěvecká interpretace role budila v prvním jednání velké rozpaky. V průběhu večera se ale Ibragimova rozehrála a rozezpívala k sympatickému výkonu. Korejský tenorista Yikun Chung uplatňoval především sílu a objem svého příjemně zabarveného hlasu. Jeho herecký přechod od naivně milující chlapce ke zhrzenému muži byl ale velmi věrohodný a hostující umělec si soudě podle závěrečných ovací získal největší sympatie ze všech pěvců, kteří se na premiérovém večeru podíleli. Jako Micaela se představila sopranistka Ludmila Vernerová. Osobně si myslím, že tato sympatická umělkyně má v repertoáru jiné role, které jejímu pěveckému naturelu vyhovují mnohem lépe. Trochu zklamáním pro mne byl také výkon Vladimíra Chmela, patrně vzhledem k indispozici působil v roli Escamilla nezvykle matně. Z ostatních pěvců bych rád zmínil sopranistku Hanu Jonášovou (Frasquita) a mezzosopranistku Sylvu Čmugrovou (Mercedes). Obě zaujaly představitelsky, po pěvecké stránce ale zůstaly svým rolím hodně dlužny. Poněkud rozpačitý dojem podal celý pěvecký sbor, zejména jeho tenorová sekce. Naopak ve velmi dobrém světle se předvedli členové dětského chlapeckého sboru Pueri gaudentes. Dílo pečlivě hudebně nastudovala hostující francouzská dirigentka Claire Levacher, jež se ve Státní opeře Praha představila již v roce 2000, kdy zde s velkým úspěchem představila Poulencovu operu Lidský hlas.

Na inscenační podobě nové Carmen ve Státní opeře Praha je patrné především režisérovo okouzlení působivým příběhem, jeho postavami a sugestivní hudbou. Myslím si, že se Troška snažil dílu neublížit. Je ale škoda, že nepřišel s originálnější režijní koncepcí. Je určitě chvályhodné, že také v opeře myslel (podobně jako v případě svých filmových prací) v prvé řadě na diváka. Nemusel tak ale činit s obdobnou dávkou podbízivosti.