Scéna.cz 

Timeless skvělý debut Filipa Barankiewicze

Pro inauguraci do funkce uměleckého ředitele baletu pražského Národního divadla zvolil následník Petra Zusky, bývalý tanečník a taneční pedagog polského původu Filip Barankiewicz velmi promyšlenou dramaturgii tanečního pásma pod titulem Timeless. Své režisérské, mimotaneční schopnosti osvědčil v Praze již v minulém roce, kdy v sestavě programu tanečního večera poskytl pražskému publiku lákavou ochutnávku své budoucí koncepce.

Do představení na zahájení nové sezóny 2017/18 zařadil dvě nadčasová, již klasická díla novodobého tance, mezi něž vložil zcela žhavou novinku vytvořenou přímo na místě a pro tuto příležitost. Nazval celý večer Timeless, slovem, které může doslovně znamenat „bezčasové“ a jež by se přeložilo v tomto konkrétním případě právě onou nadčasovostí.
Jako první se objevila na scéně nesmrtelná Balanchinova „modrá“ Serenáda. George Balanchine stvořil tuto skladbu pro žačky nově založené taneční školy v roce 1935 a byl to jeho první titul vzniklý na americkém kontinentě. Rozehrál v ní svým příznačným způsobem základní prvky klasického baletu, které se se vzrůstajícím počtem tanečníků a tanečnic rozprostírají z počátečního stanoviště do plochy, obměňují se a variují do složitějších figur a prostorových struktur. Celá skladba je oslavou krásy tance a hudby a záleží velmi na precizním provedení a dokonalé souhře, aby pohybově serenáda zněla harmonicky, bez falešných tónů a zcela naplnila hudební podklad Čajkovského, což se také podařilo. Toto souznění je třeba tím více ocenit, protože nastudování zahajovacího představení bylo poznamenáno přítomností více než desítky nových členů souboru, kteří jak se ukázalo, se v novém prostředí zcela zabydleli a společně s původním jádrem se dokázali pod taktovkou nového šéfa předvést v tom nejlepším světle.

Druhou skladbu Separate Knots vytvořil na zakázku izraelský choreograf Emanuel Gat hlava sdružení Emanuel Gat Dance. Hudební doprovod tvořila i tentokrát klasická hudba - Sonáta č.3 h moll Frederyka Chopina interpretovaná klavíristou Marcelem Javorčákem přímo na podiu. Vizuální podoba choreografie ovšem poněkud vybočovala z toho, co bývá v Národním divadle i v rámci moderního tance k vidění a na co jsme zvyklí spíše ze scén výslovně sloužících contemporary. V hlavních rolích vystupuje vždy dvojice, muži nebo ženy, kteří se neobávají velmi těsného sblížení, doslova „na tělo“. Bylo to i jedno z kritérií, podle nichž byli Gatem do role obsazováni. Může to být pár – muž a žena, ale i žena se ženou nebo dva muži - Ondřej Vinklát a Štěpán Pechar, jak se také stalo ve druhé premiéře 21. října Choreograf poskytl dvojici pohybový model a ta se jej pak snaží podle svého naplňovat. Nejde tedy přímo o improvizaci ale o akci a reakci, kdy interpreti reagují na vzájemné podněty. Pohybový materiál má nejrůznější podoby - přibližování a vzdalování, náznaky konfrontace z větší i menší vzdálenosti, jakési „kulturistické“ předvádění fyzických předností, trhavá gesta paží, protáčení trupu, v těsném ko ntaktu s ilová zaklínění těl, a to asi nejproblematičtější – něžná objetí a spočívající splynutí. Tím spíše pro někoho možná „pohoršlivá“ u tanečníků oděných pouze do černých slipů. Ondřej Vinklát a Štěpán Pechar ukázali v náročném fyzickém projevu (poměrně typickém pro izraelskou tvorbu) k potěše divaček (i diváků) nejen svá vypracovaná těla ze všech možných úhlů, ale hlavně svou kondici a techniku. Zdálo se, že oba přistupují k věci s jemnou ironií a odstupem, a tak to bylo vnímáno i části obecenstva. Na druhé straně homo vztahy nejsou nijak výjimečným tématem nejen izraelské choreografie. Celkově nepříliš dlouhá choreografie mohla být tak trochu i testem otevřenosti pražského obecenstva.

Skutečným a zářivým vrcholem programu bylo první české uvedení Stravinského Svěcení jara v choreografii Glena Tetleye, skladby, na níž si osvědčovali svůj um nejlepší choreografové každé generace. U nás např. před několika lety v Národním divadle Petr Zuska.
Přestože Tetleyeho verze má za sebou více než čtvrt století (1974), neztratila nic ze své modernosti, průraznosti i závažnosti. Vykazuje se poněkud odlišným pojetím než bývá zvykem. Obětí je totiž mladík a nikoliv dívka. Ve druhé premiéře se v této roli představil nováček v souboru Korejec Youn Sik Kim. Jeho subtilnost, křehkost a bezbrannost z něj činí přímo ideální oběť´, ještě vhodnější než proklamuje zažité klišé o ženské slabosti. Svými fyzicky náročnými sekvencemi s vysokými, různě kombinovanými skoky, piruetami i akrobatickými prvky současně s dramatickými momenty prožitku strachu a úzkosti bez přehnané výrazovosti na sebe okamžitě strhl pozornost. Stejně silný zážitek připravili všichni jeho spoluhráči i protihráči a „soukmenovci“ - Matka – Nikola Márová, Otec - Michal Štípa a další vyjadřující se se silnou expresivitou. I zde byla vyžadována velká souhra v proměnách různých uskupení, fyzické síly a profesionalita, s nimiž se všichni zdárně vypořádali. Neobvyklý je i závěr neboť obětovaný mladík znovu povstává k životu.
Tato podoba Svěcení jara uchvátila i v Praze a její provedení baletem ND bylo odměněno ovacemi ve stoje.
Celý program s oběma choreografickými skvosty i malou „provokací“ byl skvělým debutem Filipa Barankiewicze. Může s ním být spokojen právě tak jako soubor i publikum s novým ředitelem.

www.narodni-divadlo.cz