Scéna.cz 

Mozartiana

Prázdniny a léto jsou příležitostí pro kumštýře, aby opustili kamenné stánky a přemístili se pod širé nebe. Tak učinila i Musica Florea, která rozbila svou unikátní mobilní barokní scénu Florea Theatrum na nádvoří Lichtenštejnského paláce, v sídle HAMU. Divadlo zabydlely 29. června 2017 oživlé figurky z míšeňského porcelánu společně s postavami z bukolických idyl, které sestoupily z plátna, aby pokračovaly v tom, co jim malíř již nedovolil dokončit. Současní inscenátoři Helena Kazárová (libreto a dramaturgie) a Marek Štryncl (hudební nastudování) jim přiřkli nové role - staly se aktéry série pastorál – tanečních mikropříběhů - podmalovaných převážně Mozartovou hudbou, nazvané Mozartiana.

Mezi Mozartova díla se jim však vloudil Ch.W.Gluck a právě jeho hudba – Overtura k opeře „La Danza“ a „Ballet de Cythere“ se staly podkladem pro první příběh „Narcis a Palomene“. Hlavními protagonisty pastorál jsou aristokraté a aristokratky, stylizující se do postav pastýřů a pastýřek a děj se točí kolem jejich patálií s láskou. Je to ovšem láska galantní, a tak příběhy musí mít dobrý konec. I když - právě ten první by býval málem dopadl tragicky, kdyby nezasáhl Amorek. Ten se ale příliš neangažuje a k jeho povinnostem probouzet milostný cit v mladých lidech jej musí v následující pastorále nutit sama bohyně láska Venuše. Zde jsme už přímo (nebo nepřímo) u Mozarta. Tři pastorály pocházejí z cyklu dvaceti tanečních skladeb francouzského choreografa J.G. Noverra „Les petits riens“ – „Drobnůstky“, „Maličkosti“ a ke dvanácti z nich složil hudbu Mozart - jenomže se dodnes odborníci neshodli, kterých dvanáct to bylo... Také tu je láska hlavním tématem, ale vychází najevo, že zejména pastýřky si rády hrají a baví se na úkor druhých. Ve hře na slepou bábu poučuje například dáma znalá věcí lásky svou méně chápavou družku, jak přilákat obdivovatele. Objeví se i „genderová“ problematika – jistá pastýřka se převlékne za hocha a svádí úspěšně dívku, která to málem nepřežije, když se dozví pravdu.
Jindy si pastýřky vezmou za cíl svých „nekorektních“ hrátek mladého hocha, kterého opijí, aby s ním mohly nakládat podle svého. Pastýři a pastýřky prožívají milostné vztahy v barokních kulisách háje nebo mýtiny a svým zjevem ladí dobře s touto „ideální“krajinou. Každá z epizod obléká pastýřky do jiných nadýchaných šatů pastelových barev, jedny hezčí než druhé. Jsou bohatě zdobené květinami a k nutným rokokovým rekvizitám patří rovněž načesané paruky, květinové věnečky, girlandy, košíčky nebo pastýřské hole s barevnými pentlemi, symboly lásky. Pastýři - až na „růžové kavalíry“ z prvního příběhu - to mají jednoduší – žluté podkasané kalhoty, bílé košile se širokými rukávy, vesty a nezbytný slamák. Urození venkované tančí v odpovídajícím vymezeném pohybovém rozsahu, ustanoveném dobovými pravidly, udržují podle okolností volné, vznešené tempo, jindy více odpoutané, veselé a radostné. Deklamují své city důraznými noblesními gesty a výrazem tváře, jejich kroky, přeskoky, otočky obsahují spoustu „drobností“ a vytvářejí vycizelovanou rokokovou ornamentiku, elegantní, uhlazenou a zjemnělou. Příběhy jsou uváděny předehrou, dění je rozfázováno a odděleno pauzami. Tančící se zastaví v živém obraze, osvětlení potemní, než se rozběhne další výstup. Případná sentimentalita je vyrovnávána humorem a hrdinové a hrdinky dávají najevo, že i oni berou svá dramata s nadhledem.
Ve druhé části večera došlo na opravdový „velký“ divadelní příběh, harlekyniádu, commedii dell´arte „Pantalon a Kolumbina“. Mozart ji napsal pro masopustní redutu ve Vídni v roce 1783 a účinkovala v ní celá rodina Mozartova včetně mistra samotného. Zápletka je dobrodružná - neohrabaný, nevzhledný ale bohatý doktor, se uchází o ruku krásné mladé Kolombiny, dcery Žida Pantalona. Ten je nadšen hlavně nápadníkovým bohatství, které ale už mezitím odcizil kurážný Harlekýn, ten je také tím pravým vyvoleným Kolombiny. Následuje úprk dvojice až do turecké země, nebezpečný střet s tureckým bojovníkem, ale i tu se musí vše vyřešit k všeobecné spokojenosti. Nejde zde ani tak o tanec, ale určitý způsob pohybu, který charakterizuje jednotlivé postavy, přičemž hlavním komunikačním prostředkem je pantomima. Jediný, kdo si opravdu „zatančí“, je zpupný Turek. Situace upřesňuje Mozartova „retor ická“ hudba napodobující svými motivy lidskou řeč - rozpoznat lze např. hádku - nebo jednání. Postavy jsou dále jednoznačně určeny svými nezaměnitelnými kostýmy – doktor v černém s brýlemi, barevně kosočtverce na Harlekýnově kombinéze, černobílý pierot nebo vousatá brada, čepička a černý plášť Žida. Jako kulisy poslouží tentokrát náměstí ve městě, turecký palác vznikne bleskovým přesunutím dvou zástěn. Další scénickou rovinou jsou v tomto případě otevřená okna přilehlých budov hudební fakulty, z nichž vykukují tu a tam zvědavci a neúmyslně se stávají účastníky komedie.
Tvůrci si v „Mozartianě věnovali pěkný dárek k výročí svých souborů - taneční soubor Hartig Ensemble vedený Helenou Kazárovou slaví v tomto roce dvacetiny a hudební těleso Musica Florea s dirigentem Markem Štrynclem již pětadvacetiny. Možná náhodně se připojují ještě další sedmičková výročí - před 230 lety zemřel skladatel Ch.W. Gluck a v roce 1767 uvedl choreograf Noverre ve Vídni poprvé své „Maličkosti“.
Na obdarování se vedle autorů intenzivně podíleli svým tanečním a hereckým umem členové a členky výše zmíněného souboru rozšířeného o dvě tanečnice z rakouského uskupení Neoba a muzikanti z Musicy Florey svou vynikající interpretací staré hudby.
Přihlížejícím zpřítomnilo pak úsměvné a půvabné představení idylickou dobu, kdy „tanec nebojoval proti předsudkům“, ale sloužil k pouhé potěše oka i duše...