Scéna.cz 

Siena - site specific

Mezinárodní festival Tanec Praha se kromě obvyklých pražských prostor určených pro tanec vypravilo i na dobrodružnější cesty. Kromě velkorysého projektu Miřenky Čechové a Sabiny Seume na piazettě Národního divadla (pozn. jinou verzi mnohahodinové performance budete mít možnost vidět v rámci festivalu Nultý bod před Werichovou vilou), využilo zdevastovaných, ale stále krásných prostor Colloredo- Mansfeldského paláce v Karlově ulici na Starém Městě. Tento prostor nyní slouží hlavně k výtvarným či konceptuálním expozicích – viz minulé Quadrienále, a pro projekt typu site-specific se ukázal jako zvláště vhodný.

Španělský soubor La Veronal v režii a choreografii Marcose Moraua evokuje prostředí muzea, v němž před našima očima ožívají gesta obrazů, soch a sousoší různých období, od renesance po současnost. Jistě ne náhodou pojmenoval tvůrce tuto taneční performanci SIENA, protože právě v tomto italském městě vybujelo v období renesance množství talentů, které pak šířily slávu dovednosti italských mistrů po celém světě. Tyto okolnosti ovšem není potřeba bezpodmínečně znát. Stačí se ponořit do nabízené situace a otevřít všechny smysly k vnímání. Festival Tanec Praha poskytl tuto příležitost ve dvou dnech hned čtyřikrát.
Když vcházíme do sálu s podlahou vykládanou parketovými vzorci, a sledujeme stropní výzdobu i dva protilehlé velké obrazy nad krby, zaznamenáme nejprve „muže v černém“, symbolického i konkrétního strážce prostoru. Pár žen oblečených v neutrálně barevných „uniformách“, na nichž se mění pouze čísla (zprvu vám to nepřijde důležité, ale posléze pochopíte, že čísla nějakým způsobem informují o proměnlivém letopočtu), a začínají tančit. Posléze k nim přibude další, když zřízenec doveze na pojízdných marách či nemocničním vozíku postavu v zapnutém pytli. Ta pod dotyky ožívá, a stejně jako ostatní postavy se dává do stylizovaného tance, který svou proměnlivostí vypadá jako přesypávající se obrazy v krasohled. V rychlém sledu nám formace mladých žen nabízí živé obrazy - různé pozice, a seskupení, mnohdy velmi vypjatých póz a vzájemných vztahů. Střídají se sóla i skupinové kreace, proměňuje se rytmus, styl a rychlost tance. Zní sugestivní hudba, chvílemi prokládaná jak reprodukovaným hlasem, tak živými slovními vstupy (jsou většinou nesrozumitelné, ale pro vnímání atmosféry to vlastně ani nevadí). Součástí těchto tanečních kreací, které – pro znalce – odkazují ke konkrétním uměleckým dílům, je prezentace nahoty (bez níž by se historie výtvarného umění nebyla úplná). Jedním z konkrétních odkazů je polosvlečená dívka, evokující svou ležící pózou u krbu Tizianův obraz Urbinské Venuše. Vyvrcholením této proměnlivé mozaiky, zkoumající „koncept lidského těla v umění napříč stoletími“ – jak praví anonce k performanci, je přivezení další figuríny v zazipovaném pytli. Postava, která se z obalu vylíhne, je mrazivě překvapivá. Nese s sebou jistou děsivost a odcizení (tady tvůrci odkazují k vizím Davida Lynche). Je to postava od hlavy k patě černá, s lehkým bílým žíháním, jako by vytesaná z mramoru (snad nero gallico“ – tedy „keltský černý“?). Pocit z této postavy, pohybující se až ve strojové stylizaci, připomínající výtvarnou abstrakci, je velmi ambivalentní. Napětí, strach, nejistota, zvědavost… Je to pocit, jako by mezi lidi najednou vstoupil mimozemšťan a nebo černý panther. La Veronal disponuje výraznými pohybově zdatnými tanečnicemi, a choreografie jednotlivých obrazů je opravdu pozoruhodná. La Veronal nabídl projekt, který byl sice do značné míry přizpůsoben místu konání, ale je vlastně použitelný i v jiných galeriích či muzeích. Jako jedna z větví současného tanečního umění přinesl skutečně neobvyklý zážitek.

Režie: Marcos Morau Choreografie: Marcos Morau ve spolupráci s tanečníky. Texty a dramaturgie: Pablo Gisbert – El Conde de Torrefiel, Roberto Fratini Tančí: Inma Asensio, Laia Duran, Cristina Facco, Cristina Goñi, Anna Hierro, Ariadna Monfort, Lorena Nogal, Manuel Rodríguez, Marina Rodríguez, Sau-Ching Wong.