Scéna.cz 

Flow - fascinující hodina pohybového minimalismu

Jedním z představení vybraných do soutěže na letošní
České taneční platformě bylo Flow Jiřího Havelky a VerTeDance. Režisér Jiří Havelka má zdá se v oblibě fixní prostor a rád upoutává tanečníky na jedno místo. V Korekci jim nepovolil žádnou výchylku z určeného bodu, v inscenaci Flow, kterou nastudoval v minulém roce rovněž se sdružením VerTeDance, se uchýlil k podobné metodě.
Tanečníci pracují i zde s vymezeným teritoriem, ale na rozdíl od Korekce se mohou příležitostně ze sevřeného rámce s podmínkou návratu uvolnit. Upevněni jsou tentokrát k ploše „cvičiště“, na níž se odehrává nekonečný "trénink".

Na scéně očekávají diváky tři ženy (Veronika Knytlová, Martina Hajdyla Lacová a Helena Arenbergerová) a jeden muž (Jaro Ondruš), evidentně je podzim, protože jsou teple oblečeni a kolem se vznášejí suché listy. Pozornější pohled ukazuje, že jsou přivázány na nitích a nejsou to jen suché listy ale i kousky starého papíru, obaly od cukrátek a jiné nepotřebné, nedůležité věcičky (scéna Dragan Stojčevski).
Tanečníci stojí nehybně, rozpačitě se kolem rozhlížejí, v pozadí se ozývá dunivý zvuk. Pak se začnou kývat, nakročí do pozice v polodřepu, z níž až na malé výjimky nevystoupí po celou dobu, přenášejí váhu z jedné nohy na druhou, posunují těžiště a rukama opisují křivky. Protahují se a stáčejí do různých směrů a úhlů, sklánějí se a vzpřimují, někdy všichni společně, někdy se sled jejich pohybů rozchází, aby se opět synchronizoval. Série cviků ve stejném volném tempu se neustále opakuje a budí zdání, že se tu sešlo několik zájemců o nějaký druh orientálního cvičení, snad „tai ti“.
Klid na počátku většinou signalizuje bouři, a tak i zde atmosféra vibruje předtuchou nějakého „kataklyzmatu“. Oproti očekávání se děje něco zela prostého – sekvence cviků se začnou zrychlovat a tanečníci cítí potřebu odkládat oděvy. Nastává první moment svobody, kdy opouštějí svoji značku, aby se na ni vrátili a pokračovali dále. Cvičení je nyní podkresleno živou klavírní hubou, klavíristka (Beata Hlavenková) přehrává opakovaně stejný motiv, pouze jej variuje a rozvíjí.

Interpreti jsou zela ponořeni do svého cvičení, neprojevují žádné emoce, nevšímají si jeden druhého ani nereagují na změnu hudebního tempa. Přestože opakování cviků a hudby je jednotvárné, je to aktivní monotónnost, která nenechá divákovu pozornost ochabovat. Naopak magicky pozorovatele vtahuje do proudu subtilní energie, která pulzuje mezi zdánlivě uzavřenými individualitami na scéně. Přelévá se z ní a vyzařuje do okolí, hladí a uklidňuje, způsobuje, že i publikum se stává účastníkem této podivuhodné „meditace“.
Cvičení se zdá být nenáročné, ale za touto snadností a lehkostí, trvající téměř hodinu, se dobře skrývá „velká dřina“.
Předpisově nekonečný proud je ještě několikrát narušen nevelkými pauzami – je povoleno např. rozepnout pohyb o pár kroků od původního stanoviště. Ani úplné zastavení a krátká výměna zkušeností neznamená zakončení a pokračuje se dále. Čas ale byl posléze vyčerpán, "trénink" skončil. Seshora se snáší sprška listí, ještě pár posledních cviků, nohy šustí v napadaných závějích...
Fascinující hodina pohybového minimalismu je úlevou a relaxací vzhledem k záplavě tíživých sociologických konceptů přítomných v současném tanci a zároveň možná i názornou lekcí o tom, jak lze také chápat některé pojmy v orientální filozofii „nečinění“.
Představení Flow získalo na ČTP dvě z předávaných cen - Helena Arenbergerová se stala Tanečnicí roku za interpretaci a Katarina Ďuricová byla oceněna za nejlepší světelný design.

www.divadloponec.cz