Scéna.cz 

Malá mořská víla jakoby vně za sklem velkého „akvária“

Andersenovy pohádky jsou samy o sobě dost temné a neveselé. I tak se patrně zdálo tvůrcům taneční adaptace Malé mořské víly - osvědčeným expertům na taneční pohádky Janu Kodetovi, Martinu Kukučkovi a Lukáši Trpišovskému - že pro dnešní dětskou generaci vychovávanou počítačovými hrami, komiksy a vůbec akčními příběhy, je její děj poněkud matný, málo hybný a je potřeba jej trochu zdrsnit. Nejnovější balet Národního divadla uvedený v premiéře 10. a 11. listopadu 2016 je tedy obohacen o motivy, které ve známém Andersonově příběhu k nalezení nejsou a které si autoři zjevně vypůjčili odjinud. Nemuseli chodit daleko - čarodějnici schopnou za patřičnou odměnu - hlas a tady navíc ještě vlasy - proměňovat vodní bytosti v lidi, našli v „Rusalce“ (na jejíž inscenaci se SKUTR podílel). Zde jí sekunduje ještě jedna mladší kolegyně. Epizoda se zabitým milencem ve skleněné rakvi, z jehož hrudi trčí dýka, by se dala umístit do nějakého hororu nebo kramářské písně. Ovšem odkud se vynořila postava Babičky - obdoba jakéhosi deux ex machnina - zůstává záhadou.

Podmořská říše, její obyvatelé a moře vůbec jsou vynikajícím prostorem pro nejrůznější scénografické efekty (Jakub Kopecký). Vodní živel udává základní barevné prostředí v převážně pastelových valérech modré a zelené (také šaty vil, jejich průvodců a mořského krále - kostýmy Alexandra Grusková), jemné odstíny - šedá, bílá, okr jsou typické i pro pevninu - architektura nábřeží, civilní oděvy prince a jeho družiny. Disharmonicky zasahují do umírněné barevné nálady rudé, nápadné šaty čarodějnic, na pobřeží „narušují“ barevnost přepychové fialovo červené róby princezny a jejích společnic z cizího království.

Krajina pod hladinou je modelována světlem a řadou transparentních opon, na něž jsou promítány pomalu se vznášející mořští živočichové, rostliny, stoupající vzduchové bubliny, které vytvářejí úchvatný 3D dojem mořského dna. Na souši zpřítomňuje projekce noční oblohu posetou hvězdami, „rozpoutává“ bouři s vichrem a valícími se mračny.
Esenci vody, její volné proudění, nestálost, neustálou proměnu velice sugestivně znázorňuje choreografie v tancích mořských obyvatel, především ve vlnivých synchronních i rozfázovaných pohybech paží, vycházejících postupně od dlaní nebo ramen, které se zdvihají a klesají v dokonalé iluzi nekonečného života mořských vln nebo neklidné vodní hladiny čeřené vánkem. Vodní tanec zpestřuje choreograf Jan Kodet etnickými prvky a podmořská čeládka tak v mžiku nabývá podoby indických božstev. Magické okamžiky někdy trvají déle než by bylo třeba a jejich kouzlo se prodlužováním vytrácí.

Samotná víla (Alina Nanu) se neliší od svých družek a po své proměně je ještě nenápadnější, bez dlouhých vlasů připomíná spíše chlapce. Její projev je rovněž velmi civilní, divadelní, pantomimický. Ve svém vodním domově dětsky laškuje s kamarádem Serafínem (Jonáš Dolník), který jakoby vystoupil z commedie dell´arte. Princ (Matěj Šust) je nedospělý, rozdováděný mladík tak jako jeho společníci. Pro střetnutí hrdinů nestačilo režii obyčejné ztroskotání lodi ale zaranžovala efektní výstup - závody na lodích. Princ a jeho přátelé jsou vybaveni „surfy“ - prkny s lany, na nichž provádějí společně různé akrobatické cviky - cosi jako „spartakiádu“ na vodě. V bouři, kterou rozpoutají pro své pobavení mořské bytosti, se malé mořské víle naskytne příležitost blíže se s princem seznámit - zachránit jej a vášnivě se do něj zamilovat. Přes odpor celého mořského dna si víla vymůže povýšení do kategorie lidí. Na počátku druhého aktu se již proměněná ocitá na pobřeží. Zdá se jí sen o setkání s princem - snad nejhezčí část celého baletu - něžný, lyrický duet na právě tak snovou minimalistickou klavírní melodii. Princ a víla sedí proti sobě na zemi, pozor ují se a napodobují svá gesta, s ostychem se dotýkají jako malé děti a nacházejí vzájemné zalíbení. Záhy se víla probouzí do tvrdé reality. Je němá, bez dlouhých vlasů nikterak atraktivní, neumí ještě dobře chodit a princi ji považuje více za kamaráda jako ostatní hochy než dívku, která by vzbuzovala jeho zájem. Zanedlouho se objeví cizí princezna (Kristina Kornová) o níž, se princ domnívá, že právě ona ho skutečně zachránila. Duet se opakuje - stejná melodie ale jiná žena, odlišná energie - touha, vášnivost, výbušná, expresivní choreografie, vyjadřující vzájemnou přitažlivost. Bezkrevná,, němá, „bledá Rusalka“ stojí opodál a uvědomuje si svůj omyl.
Do řešení prekérního vílina postavení se opět vloudil cizorodý prvek - na scéně se zablýskla dýka, kterou jako řešení nabízí čarodějnice. Víla se snad ještě může nad spícím princem a jeho nevěstou rozmýšlet, zda je zabije nebo ne, ale věří snad někdo z diváků, že by to skutečně udělala? Vyburcuje tato scéna jako ze shakespearovské tragédie tak silné emoce, jak by měla? Vílu čeká už jen předepsaný trest - objevuje se „na hladině“, nad hlavami své mořské rodiny, v centru bílého víru jako mořská pěna...

Národní divadlo již jednu Andersenovu baletní pohádku vlastní. „Sněhová královna“ však přes své mírně kontroverzní umístění na východ zůstává stále srozumitelnou. Malá mořská víla sice zachovává základní strukturu, ale v ději je mnohdy nesnadné se orientovat. Přidané motivy spíše situaci komplikují a na druhé straně zůstávají nevyužity ty, které by mohly být více rozpracovány. Nevyváženost se projevuje i v tom, že do přelomu prvního a druhého aktu byly natěsnány zásadní dramatické události a vzniká tak určitá disproporce, např. v poměru ke zdlouhavé předehře. Mezi viděným na jevišti a popisovaným dějem v programu zeje značná mezera a je-li dílo určeno dětem (i když nejen jim), je to dost podstatný problém.
Mírně krkolomná výstavba zápletky ale nepřekrývá ostatní kvality představení - hudbu Zbyňka Matějů, propracovanou a výstižnou choreografii Jana Kodeta, taneční výkony hlavních protagonistů i ostatních postav a pohádkovou výpravu. Bude-li se kdo hlavně dívat a nebude hledat logiku, kouzlo zapůsobí, pozornějšího diváka může naproti tomu celý dojímavý příběh ponechat v bezpečné neúčasti jakoby vně za sklem velkého „akvária“.