Scéna.cz 

Bolšoj balet živě - Světlý pramen

Ve druhém přenosu z Moskvy sáhl Velký balet opět po Šostakovičovi a tématu z dějin sovětských kolchozníků ve Světlém prameni, který už diváci v kinech mohli vidět před čtyřmi lety.
Na rozdíl od dobrodružného i pochmurného avšak patřičným happy endem končícího „Zlatého věku“ je ve „Světlém prameni“ od počátku zjevné, že jde o komedii, která ovšem mohla být nahlížena i jako nepatřičná satira, jak se ukázalo brzy po premiéře v roce 1935 v Leningradě. Šostakovičův třetí balet se tak mnoha repríz nedočkal a k jeho novému uvedení došlo dlouho po změně režimu až v roce 2003.

Na libreto Piotrovského a Lopuchova vytvořil choreografii Alexej Ratmanskij a o výpravu se postaral Boris Messerer, syn scénografa, který se podílel na leningradské premiéře.
Dvou aktový balet je založen na jednoduché zápletce - do kolchozu přijíždějí umělci, aby pracujícím zatančili. Jejich příchod vyvolá u některých nezvládnutelné citové poryvy. Agronom Petr (Michail Lobuchin) se zamiluje do baleríny (Maria Alexandrova), ve které je rozpoznána spolužákyní jeho ženy Ziny (Světlana Lunkina) na baletních studiích. Kouzlu baleríny propadne i postarší chatař (Alexej Loparevič) a jeho žena zatouží po mladém tanečním partneru (Ruslan Skvorcov) baleríny. Po řadě zapletených situací s různými převleky a záměnami se nakonec, jak lze očekávat, vše rozřeší ku prospěchu zúčastněných. Přirozeně že všechny takové momenty nabízejí nesčetné groteskní příležitosti, které Ratmanski využil naprosto dokonale. (Neo) klasický balet je karikován všemi možnými způsoby – ať už jde o společné kreace chatařského páru i jejich „sólové“ výstupy na dostaveníčku s jejich vytouženými, harmonikáře se školačkou atd. Bezkonkurenčním vrcholem budícím salvy smíchu je „pas de deux“ a „sólo“ starého chataře a baleríny, za níž se převlékl tanečník. Chvíli se udržuje v pozici něžné „dívenky“ s graciézními pohyby Giselle, občas ale vypadává z role – např. když si řádně přihne z chatařovy butilky, což ovšem vždy bleskově napraví. Zvládá nejen nyvý výraz tváře a jemná gesta ale i tanec na špičkách (s menšími zádrhely) a flirtování. Svižné jásavé tance důležitých i méně důležitých členů kolchozu v živém tempu Šostakovičovy hudby a střídající se humorné scénky dávají představení spád a náboj, ale ani „opravdový“ balet nepřijde zkrátka např. v lyrických velmi plasticky vystavěných pasážích Petra a Ziny převlečené za balerínu, i když i do nich se může vloudit ironické pousmání.

Scénografie je neméně velkolepá než taneční část – převažuje rudo žlutá – barva zralého obilí ale i sovětské zástavy, na uvítanou si na oponě diváci mohou přečíst nadšená zvolání a výzvy týkající se sovětského hospodaření. V zadním plánu se táhnou široké lány, přes něž přelétávají letadla a vede železnice, a tak umělecká delegace může do kolchozu dorazit „skutečným“ vlakem. V závěru předvádějí kolchozníci své výpěstky a jak bylo zvykem v Sovětské svazu, musely to být ty největší – přes jeviště se valí ohromné d&yac ute;ně, řepy, zemědělci nesou gigantické hrozny a jablka a nad veselícím se davem se rozzáří právě tak gigantické slunce.
Messererova výprava je jednoznačná a skvěle rámuje komické dění, v němž se choreografické mistrovství Ratmanského a taneční virtuozita členů Velkého baletu ukázaly možná ještě zřetelněji než v klasických kusech. Rovnocenným partnerem jim byl při interpretaci Šostakovičovy hudby Orchestr Velkého divadla pod taktovkou Pavla Sorokina.
Příští setkání s Velkým baletem z Moskvy se odehraje už ve vánoční náladě 18. prosince, kdy na programu nemůže být nic jiného než jako každoročně Čajkovského Louskáček.

www.prenosydokin.cz