Scéna.cz 

Prometheovi lidé aneb Moc hudby a tance

Beethovenův heroicko alegorický balet Die Geshöpfe des Prometheus se nyní objevil na českém jevišti. V podobě blízké originálu jej pod názvem Prometheovi lidé aneb Moc hudby a tance nastudovala choreografka a režisérka Helena Kazárová, na še největší znalkyně barokního tance a barokního hudebního divadla, se souborem Hartig Ensemble a Musica Florea. Světová premiéra se konala 2. července v zámeckém divadle ve Valticích při příležitosti zahájen Letní školy staré hudby 2016.
Svou historickou premiéru měl balet 28. března 1801 ve Dvorském divadle ve Vídni. Choreografii k němu vytvořil Beethovenův vrstevník Salvator Vigano (1796 – 1821), jeden z nejobdivovanějších tanečníků v tehdejší době, který se svou ženou Marií Medinou pořádal představení po celé Evropě a zastavil se i v Praze.

Beethoven a Vigano si vzali za podklad mýtus o Prométheovi v podobě, kterou mu vtiskl J.W. Goethe ve fragmentu stejnojmenné básně z roku 1773, tak jak jej tehdy vykládali osvícenci. Všeobecně známý příběh o tom, jak Prométheus přinesl lidem oheň, je chápán jako mystérium o psychickém vývoji člověka, o zrání lidské duše.
Stvořitelem prvních lidí je Prométheus (Václav Janeček). Nedaří se mu ale hned své dva výtvory vymodelované z hlíny oživit ohněm, který jim přináší z Olympu. Zklamán neúspěchem se je rozhodne zničit. V tom zasahuje rozverný bůžek Pan (Ladislav Beneš), který přihlíží z různých úkrytů a jako rtuť a se míhá po jevišti. Navrhuje lepší cestu než zánik - požádat o pomoc boha Apollóna (Miroslav Urban) a jeho Múzy. Muž a žena (Jiří Jelínek a Jaime Reid) - „nazí“ v tělových trikotech a zakryti závojem - se zatím neohrabaně potácejí jako loutky, co chvíli hrozí, že se neudrží v těžišti a skácí se k zemi.
Jako první je povolána Apollónem Múza hudby Euterpé (Barbora Dastychová) a ta svou hrou na lyru, harmonií a rytmem, v nich začíná probouzet první lidské pocity. Úspěšně pokračuje v „polidšťování“ Múza tance Terpsichora (Blanka Ferjentsik Wernerová), pohyb bytostí se stává koordinovaný a lidsky půvabný. K životu je třeba vedle krásy a harmonie také odvaha a statečnost a umění bojovat - v tom bytosti vyučí Minerva a Mars. Radost z pokroku lidských bytostí naruší Melpoméne – Múza tragédie. Připomene v tragickém výstupu, že i hrůza a smutek jsou součástí života končícího smrtí. Bytosti si tak prožijí a vyzkouší vše, čeho je třeba a završují své učení společně se všemi v bakchickém tanci, v němž se pro ně otevírá další stupeň vývoje skrze vzájemné milostné okouzlení.

Děj členěný na 16 obrazů probíhá na hlubokém jevišti s nápodobou historických barokních kulis - jsou součástí obnovené barokní jevištní mašinérie, z níž byla využita i propadliště. Dobový je taneční výrazový materiál - krokové variace, pohyb paží, symbolická významová gesta prstů. Nohy tanečnic se nezdvihnou do většího než šedesáti stupňového úhlu a neodpoutají se při poskocích od pódia výše než několik centimetrů. Ani by jim to nedovolily dlouhé šaty bohyň. Muži si již mohou dovolit několik mohutnějších skoků a rychlejších piruet. Zatímco všechny postavy si po dobu představení udržují svůj „styl“ , Prométheovi lidé to mají složitější. Musí přetvořit svou neohrabanost v ladnost, přivyknout hudbě a tanci a naučit se vystupovat s lidskou důstojností. K tomu jim napomáhají také bílé antické řízy.
I když všichni interpreti zvládli dobře své role (až na malé chybičky), byl největším hrdinou podle děje i výkonu s nejvybroušenějším projevem Václav Janeček jako Prométheus.
Pohádkové vizualitě scény (kostýmy - Roman Šolc, scéna Václav Krajc a Jiří Bláha) - reji barevných božských rób a lesku zbraní a zbroje ve stylizovaném prostředí „barokní“ krajiny se nebylo možné jen tak v klidu oddávat, protože ji neustále atakovala a přehlušovala mocná Beethovenova hudba v podání Musicy Florey s dirigentem Markem Štrynclem.
Množství postav a jejich aktivity by bez četby programu bylo nesnadné pod barvitými obrázky identifikovat. Ale podle příkladu Prométheova, to co nebyl schopen ve spatřeném rozeznat intelekt, „oživily“ ve vědomí pozorovatele Můzy. A tak asi nebyl nikdo, kdo by odcházel z představení bez pocitu krásného a příjemného zážitku.